ČERNÉ MOŘE - důkazy, stopy
Současné hypotéze, že rychlý růst hladiny Černého moře byl důsledkem mohutných dešťů přímo planetárních rozměrů, se nikdy nedostalo velké obliby. Na základě velkého množství vědeckých zkoumání, především geologických, založených na letech empirického pozorování, je tento scénář dost nepravděpodobný.
Skeptické hlasy mezi geology především podotýkají, že bychom po takové povodni museli najít podobné pozůstatky na celém světě - vrstvu oblázků, usazenin, balvanů a dalších prvků. Takováto vrstva pozůstatků ale nebyla nikde nalezena. Ještě zvláštnější je, že k potopě světa podle Bible došlo v poměrně nedávné době, asi tři tisíce let př.n.l.
Nenalézáme ani vrstvy zkamenělin různých živočišných a rostlinných druhů usazených v konkrétních vrstvách půdy. Podle povodňové logiky by se živočišné zbytky všech druhů před potopou světa (včetně zaniklých dinosaurů) měly dnes nacházet bez rozdílů pouze v jedné vrstvě. Paleontologické objevy ale nic takového nenaznačují.
Tyto příklady jsou však jen zlomkem argumentů, které globální povodeň vyvrací. A přece, zastánci teorie povodně přicházejí s protiargumenty, které s podobnou lehkostí znovu obrací úvahy jejich směrem. Ve skutečnosti jsou popisy jako „všechny prameny obrovské propastné tůně se provalily“ nebo „nebeské propusti se otevřely“, jak je líčí kniha Genesis, založené na hypotéze, že i když je něco neuvěřitelné, není možné to vyloučit jako neslučitelné s realitou.
Jedna z dramatičtějších domněnek říká, že planeta mohla být pokryta vodou až po svá nejvyšší místa. To ale popírá výpočet, podle kterého by veškerá voda v atmosféře pokryla zemi jen skromnou, třícentimetrovou vrstvičkou.
Příznivci povodně spočítali, že pokud by se geografie Země vyrovnala, tedy hory by se snížily a dna oceánů by stoupla, pak by celou Zemi mohly pokrýt tisíce metrů vody.
Podle této teorie obsahovaly v době Noeho horní vrstvy atmosféry značné množství vody, která dnes tvoří oceány. Právě tato atmosférická voda tedy pokryla celou planetu a později se vrátila do oceánů [které se prohloubily] mohutnými vertikálními tektonickými pohyby. Zastánci této teorie z řad výzkumných pracovníků věří, že to je vhodný odkaz na větu z Bible „nebeské propusti se otevřely“, voda by totiž mohla kondenzovat díky prachu z několika souběžných sopečných erupcí.
Co se týče jiných než biblických odkazů na očistnou povodeň, najdeme je také v kultuře Hindů, Sumerů, Řeků, Akádů, Číňanů, Mapučů, Mayů, Aztéků a Paskuánců (z Velikonočních ostrovů). Některé z těchto příběhů se zdají mít překvapivě podobné společné znaky. Mezi nejvíce opakovanými tématy jsou nebeská hlášení, ignorovaná lidmi, dále pak samotná povodeň, konstrukce archy pro uchování života před povodní, a pozdější obnovení života na planetě.
Jasným příkladem této podobnosti je před biblickým, mezopotamské líčení povodně, ve kterém bůh „Ea“ varoval Uta-na-pistimu, krále Shuruppaku, o trestu, který lidstvo čeká kvůli jejich vážné morální degeneraci. Uta-na-pistim obdržel instrukce od Boha postavit plavidlo ve tvaru krychle s osmi patry.Dále Bůh řekl, že by do něj měl zahrnout pár od každého druhu zvířat, semena rostlin, a také svou vlastní rodinu. Takto Uta-na-pistim přežil několik dní dlouhou povodeň. Pak vyslal ptáka ověřit blízkost suché země a učinil zvířecí oběť bohům.
Nález ztracené Archy
Jeden zvláštní bod, který přidává váhu této polemice, je soubor fotografií a fyzických důkazů o velkém objektu usazeném v hoře Ararat, kde podle vyprávění křesťanského textu konečně spočinul Noeho koráb.
Na začátku roku 2006 profesor university Richmond Porcher Tailor prohlásil, že podle rozsáhlé studie satelitních fotografií, provedené v průběhu let, se cizí objekt nachází v severovýchodní části hory a jeho délka se dokonale kryje s archou líčenou v Bibli.
Takové satelitní snímky Araratu inspirovaly zvědavost mnoha vědců. Několika výpravám vyšetřovatelů se podařilo vyprostit zbytky zkamenělého dřeva, a také třináct silných kotev z kamene, právě v okolí předpokládaného umístění možného pokladu archeologů. Byly provedeny i ultrazvukové testy, které ve skále odhalily velmi zvláštní struktury.
Navzdory velkému počtu textů z různých kultur, které vyprávějí příběh o prastaré povodni, co se týče rozsahu a trvání takové události, o tom se, podle všeho, stále vedou spory, a to i mezi těmi, kteří věří, že k potopě skutečně došlo. Zatímco malý počet vědců naznačuje, že tato povodeň pokryla obrovským množstvím vody celou Zemi, většina geologů se shoduje, že takový scénář je nemožný.
Ačkoliv ne všichni věří starým spisům, které popisují znovu-vytvoření lidstva skrze spasení hrstky lidí, zdá se, že před několika tisíci lety se celosvětová klimatická katastrofa skutečně udála. Můžeme také bezpečně předpokládat, že jistý počet lidí ve vyvýšených oblastech dokázal přežít, pokračovat dále v civilizaci a předat příběh budoucím generacím.
Dokud nebude odhalen důkaz, který by misku vah zvrátil na tu, či onu stranu, příběh o době, kdy velká povodeň očistila hříchy člověka, bude pro část lidí mýtus a pro jiné historický fakt. Ať tak či onak, povodeň světa navždy zůstane součástí příběhu lidstva./http://www.velkaepocha.sk/
POTOPA SVĚTA? Kde se vzalo tolik vody?
(Aktualizováno 19. 2. 2014. Autor: Thel Thomas Akira,ThelThomasAkira@seznam.cz)
Častokrát se můžeme doslechnout, že charakter celosvětové potopy je nereálný, protože není možné, aby bylo na Zemi dostatek vody k zaplavení hor jako je Arrarat (5137 m.n.m.), natož nejvyšších vrcholů jako je Mount Everest (8848 m.n.m)
- to by si vyžadovalo miliardy km3 vody. Žádné takové gigantické rezervoáry vody na Zemi však neexistují a existovat ani nemohly. A pokud by Bůh přece nějakým zázrakem na Zem seslal tolik vody (stejně by tak zázračným způsobem zmizely), Noe spolu s rodinou a se zvířaty by se v takové výšce jednoduše udusili. Záplava tohoto rozměru je dle skeptiků reálně, ale i matematicky vyloučena - z čehož plyne, že kniha Genesis nemá žádnou relevantní výpovědní hodnotu. Je to pouze mýtus a fiktivní představa hebrejských pastevců, kteří si po svém vykládali lokální záplavu v oblasti Černého moře jako "celosvětovou potopu".
Ne tak docela.
Zdroj: http://kreacionismus.cz/content/potopa-sveta-kde-se-vzalo-tolik-vody
Stěžejní otázky: Jak mohly být zaplaveny ty nejvyšší vrcholy hor? A odkud se vzalo tolik vody? Mohla celosvětová potopa vůbec proběhnout?
Na to se dnes pokusíme nalézt odpověď, tak, aby byla všem i nezasvěceným principiálně srozumitelná a jasná. Než se ale pustíme do bližšího rozboru problematiky, (jako autor výše uvedených myšlenek) doporučuji odložit je stranou, neboť vychází z chybného předpokladu.
Bleskové povodně z roku 1997 se nesmazatelně zapsaly do historie českých dějin. Navzdory tomu, že pršelo pouhých 3 dny, na mnohých místech byly odneseny tak obrovské bloky hornin a kusy balvanů, že lidský rozum zůstal v úžasu, jak v krátkodobém čase byla ničivá síla přírodního živlu.
Bible v knize Genesis 7,12 píše, že se na zem strhl lijavec, trvající 40 dní. Déšť takového rozsahu Země od svého počátku vzniku nikdy nepamatovala a pravděpodobně pamatovat již asi nebude. Jaké by potom musely být škody? Zřejmě nedozírné. Mohl ale tento déšť způsobit zaplavení celého zemského povrchu, včetně vysoce položených míst?
Naše znalosti z fyzikální-chemie jednoznačně praví, že nikoli. Schopnost vzduchu pojmout vodní páru vzrůstá s teplotou, která spolu s tlakem a s rostoucí nadmořskou výškou klesá. Kdyby se tato vodou saturovaná vzdušná vrstva, blížící se k bodu nasycené páry (tj. 100 % relativní vlhkost), naráz zkondenzovala, měli bychom vrstvu po celé zemi pouhých 28 cm vody [1]. Na holinky ideální, na loď příliš nepraktické. Voda nezbytná ke globální potopě tedy musí pocházet z jiného zdroje.
[Fotodisociace]
Působením UV záření na sloučeninu vody vzniká disociací excitovaných molekul volný kyslík, můžeme to vidět na této redoxní rovnici:
2H2O + hv (energie UV záření) = 2H2 + O2
(Pozn.: disociace = rozklad, štěpení molekul; excitace = vybuzení, tj. do vyšší energetické hladiny.)
Vodík patří mezi lehké plyny, proto přes svrchní vrstvy exosféry (1000 km) postupně uniká do okolního vesmíru:http://static.comicvine.com/uploads/original/10/101779/3508104-429811367...
http://arizonaenergy.org/AirEnergy/Exosphere.jpg
zbylý kyslík, jakožto těžší plyn zůstává v atmosféře a začne se vázat ve sloučeniny. Země by se tedy za mnoho let mohla podobat svému Rudému protějšku, bohatému na oxidy. Vědci z California Institute of Technology spočítali, že proces fotodisociace je schopen vytvořit až 32x více kyslíku, než se nachází v současné atmosféře, a minimálně 1/4 tohoto množství musela být na Zemi přítomna po více než 99 % trvání její existence [2].
Co to znamená? Kdyby se pro představu jen současné množství kyslíku (dceřiný prvek) v atmosféře sloučilo s původním vodíkem, který vlivem slabší gravitace Země unikl do okolního vesmíru, měli bychom množství čisté vody cca na 9,4 milionů km3 pro 1/4 disponujícího procesu [3]. Tato 1/4 - je-li teze pravdivá - musela být přítomna po více, než 99 % trvání existence země, avšak proces fotodisociace by byl schopen "vytvořit" až 4x větší množství, tj. rozložit 37,7 milionů km3 vody na vodík a kyslík, což je mimochodem větší množství vody, než se nachází ve formě ledovců (cca 24 mil. km3) [4].
Mnoho lidí si to příliš neuvědomuje, ale podstatné množství kyslíku v atmosféře pochází právě z tohoto chemického procesu, zároveň také získáváme odpověď na to, kam zmizela určitá část vody z období potopy. Ačkoli miliony km3 vody mohou představovat obrovský zdroj vody, stále nejsou dostatečné na zatopení celé planety, natož nejvyšších vrcholů hor.
[Podzemní voda "zemské propasti"]
Plocha souše činí asi 149 mil. km2 [5] Protože však v minulosti souše zahrnovaly daleko větší povrch (např. Beringův kaňon dnes již zasahuje 400 km dál pod hladinu moře [6]) viz. digitální model reliéfu a batymetrie pobřeží Kalifornie:
http://geologie.vsb.cz/geomorfologie/Prednasky/7_obrazky/7_5_Offshore.jpg
byla plocha souše daleko rozlehlejší a tedy i hlubinný podzemní rezervoár vody větší. Můžeme v hrubých odhadech zvážit, že plocha souše v předpotopní době, včetně dnes již potopených ostrovů, mohla dohromady činit min. 180 mil. km2.
Jeden z nejhlubších dolů Tau-Tona v Johannesburgu, o hloubce 3,6 km dosahuje teploty asi 60 °C. Jiný důl o hloubce 5 km dosahuje 70 °C [7]. Teplotní geotermální gradient se liší s typem horniny, proto se pohybuje v relativně velkém rozmezí od 10 až do 30 °C [8] s každým kilometrem směrem ke středu Země (záleží na typu horniny, tepelném proudění v daném místě apod.). Pokud v předpotopním světě existovaly miliony podzemních rezervoárů vody, od hloubky 250-2200 m (hlouběji nad 3 km již zřejmě asi ne, poněvadž vlivem vyšší teploty by voda začala bouřlivě reagovat), hypoteticky by to znamenalo, že na nějakých 120 mil. km2 (nelze zvažovat všech 180 mil. km2) souše by připadalo podzemního množství vody až na 264 mil. km3. To je srovnatelný objem vody s objemem Indického oceánu [9].
Mohly by se rezervoáry vody teoreticky nacházet v hloubkách až 2200 m? Na předloženou úvahu, např. RNDr. Mojžíš z České geologické služby odpověděl pozitivně: mohly. My bychom však - pokud možno - chtěli vědět, zda skutečně něco takové může existovat?
Asi před 5 měsíci přišla zpráva z Keni (oblast Turkana) o nálezu obrovského podzemního rezervoáru vody, označovaném též jako "Lotikipi Basin Aquifer", s objemem cca 207 miliard kubických metrů vody [10]! Skotské jezero Lochness by se do něj vešlo 25x [11]. Kromě toho, že má celý region na 70 let postaráno o vodu, pozoruhodná je geologická poloha: Kolektor Lotikipi se nachází cca 300 m pod povrchem a podle seismiky se báze nachází v hloubce až 3 km, jak je patrno z GM-SYS (gravitačního a magnetického modelování):
http://www.earthexplorer.com/2011-08/images/3-GMSYS-model-starting-in-ti...
Naše úvaha tedy není založena na fikci. Avšak několik stovek milionů km3 plně nestačí k zatopení celé planety, je třeba se proto posunout k další úvaze.
[Předpotopní svět]
Svět před globální potopou byl zcela odlišný od současného pozorovatelného světa, nejen co do rozmanitosti a velikosti forem života, ale především z geologického a hydrogeologického hlediska. Tehdy neexistovaly obrovské příkopy a propasti jakým je Challengerova prohlubeň (11 km) v Tichém oceánu, stejně tak nebyly hory, které by dosahovaly značných výšek jako dnes. V biblickém katastrofickém modelu se předpokládá, že výška hor pravděpodobně nepřesahovala víc, jak 2650 m.
Na základě konvekčního evolučního nazírání, vycházejícího z principu aktualismu, kde procesy diageneze a elevace horstev probíhají v řádech miliony let, se taková úvaha zdá být nepřijatelná, ale uvažme, že kdyby proces elevace horstev, např. hory Mt. Everest byl pouze 17x rychlejší, než dnes, pak by za 5 tisíc let přesáhla 8 km, tj. v průměru 3 mm denně. Ještě v nedávné době se uvádělo [12], že k jejímu nadzvedávání dochází v řádech několika mm/rok, podle novějších zpráv je hodnota ve skutečnost daleko vyšší, cca 6,1 cm/rok [13] - to je asi 15x více oproti předešlým údajům. Mimo jiné na jejím úpatí nalézáme různé druhy amonitů, trilobitů, členovců, korýšů, mořské lastury apod., což je v souladu s modelem potopy.