Věříte na uvíznutí duše, zde?
Ano-setkal jsem se už s tím
(47 | 80%)
Nevím, nezažil jsem
(9 | 15%)
Ne, nevěřím tomu
(3 | 5%)
Věříte nebo setkali jste se již s formou negací - kletby černé magie? /woodo, satanská kletba.../
Ano, setkal jsem se s tím
(34 | 46%)
Ano - mám vlastní zkušenost
(24 | 32%)
Nevím, nemám zkušenost
(10 | 13%)
Ne,aspoň o tom nevím
(7 | 9%)
3 týdenní proces Spirit / 4800 Kč
MÝTY O POTOPÁCH SVĚTA
POTOPY SVĚTA
Toto je však jedna z nejmladších pověstí o potopě světa, která zřejmě vychází z babylónského Eposu o Gilgamešovi (datován do 12. stol. př. n. l.), jenž se zachoval v mnoha opisech a verzích na mezopotamských klínopisných tabulkách. Proslulá je asyrská verze z Aššurbanipalovy knihovny v Ninive (datována do 7. stol. př. n. l.), která je starozákonní verzi až nápadně podobná! Utanapištim (jakýsi asyrský Noe) také buduje loď, která ho uchrání před velkou potopou, a bezradný vypouští postupně tři ptáky: holubici, vlaštovku a havrana, který už spatřil opadající vody... Ano správně nám to připomíná biblickou holubici, která se vrací s ratolestí v zobáčku a přináší znamení, že potopa světa se chýlí ke konci. Osádka lodi pak přistává u hory Nisir (židovský Ararat). Jsou tu však také jisté odlišnosti obou příběhů. Biblický Noe umírá (i když v požehnaném věku), zatímco Utanapištim získává věčný život, který u něj hledá i král Gilgameš...
V MYTOLOGIÍCH RŮZNÝCH STAROVĚKÝCH CIVILIZACÍ
© Radek Sárközi
Jedno z možných vysvětlení, proč jsou si oba příběhy tolik podobné, je, že Židé tento prastarý mýtus převzali v době tzv. “babylónského zajetí” (6. stol. př. n. l.), popřípadě “zajetí asyrského” (8. stol. př. n. l.), záhadou však zůstává důvod takového přejímání. Osobně si myslím, že mohlo jít spíše o upravení daleko staršího mýtu o potopě světa, který byl dávnou součástí židovské mytologie, na základě později vyslechnutého příběhu z Eposu o Gilgamešovi. Vše totiž nasvědčuje tomu, že původně na území Mezopotámie žily semitské kmeny a že Sumerové přišli na toto území později. Ke styku mezi oběma kulturami tedy došlo už o několik tisíciletí dříve. Navíc archeolog Leonard Wooley nalezl v blízkosti sumerského města Uru několikametrovou vrstvu naplavenin, která by potvrzovala, že skutečně došlo k nějaké potopě (i když v daleko menším rozsahu, než vyprávějí mýty). Je tedy jisté, že semitské kmeny tuto “potopu” musely zažít a Sumerové, kteří přišli buď těsně před ní (ale nejspíše po ní, protože naplaveniny navíc oddělují spodní vrstvu prehistorickou – eneolitickou – od horní, která představuje nejstarší sumerskou městskou civilizaci) také. Doklady z tohoto období ale nemáme. Víme jen, že mýtus o potopě světa se v mezopotamské tradici dochoval ještě jako součást eposu o Atrachasísovi (kolem r. 1630 př. n. l.), kterého chtěl bůh Enki (Enlil) uchránit před všeobecnou zkázou a tak ho upozornil prostřednictvím rákosové stěny, že lidstvo bude potrestáno velkou potopou, protože tropí hluk a ruší bohy. Atrachasís měl vystavět velkou loď, ve které se zachránil. Úplně nejsarší verze příběhu o potopě světa pak pochází z 26. stol. př.n.l. a jediný zachráněný je Ziusudra.
Velice podobný příběh nacházíme i v mytologii řecké(asi 8. stol.př.n.l.). Nejvyšší bůh Zeus se rozhodl, že zničí znesvářené a demoralizované lidstvo potopou. Ale bůh Prométheus chtěl zachránit svého syna Deukalióna a jeho ženu Pyrrhu a tak je včas varoval a poradil jim, jak mají zbudovat velkou loď, na které se mohou zachránit. A skutečně, po devíti dnech bouře přistává jejich loď u jedné hory v Thessálii (Parnas).
V indických bráhmánách (10. až 8. stol. př.n.l.) zase najdeme příběh o praotci lidstva Manuovi, ten jednoho dne chytil malou rybku, která ho prosila, aby jí daroval život a vložil ji do hrnce s vodou. Druhý den ryba vyrostla tak, že jí byla malá káď a další den celé jezero. Manu ji hodil do moře a za odměnu dostal loď a radu: “Vstup na loď s párem ode všech živých tvorů a vezmi semena všech rostlin. Přijde potopa.” Manu si vezme radu rybky, která je vlastně avatárem (pozemským vtělením) boha Višnua, k srdci a po potopě stvoří ženu Idu.
Tím jsme vlastně vyčerpali všechny pověsti, ve kterých při potopě světa hraje nějakou roli loď (archa). Jsou to příběhy civilizací, které žily v úzkém kontaktu a blízko sebe (JZ a Z Asie a JV Evropa) a možná proto jsou si tak podobné. Mýtus o potopě světa se však zachoval i v mytologiích jiných národů.
V germánské tzv. “Starší Eddě” (13. stol. n.l.) nacházíme příběh o obrech, kteří zabili svého otce obra Ymira, z jehož ran se vylilo tolik krve, že zničila celou zemi. Země, hory a oceán musely být stvořeny znovu a ze dvou kamenů, kterým bohové dali duši, smysl, teplo života a barvu, vznikli první lidé Askr a Embala.
Zarážející je přítomnost potopy světa v mytologii Mayů (Popol Vuh – Kniha rady) a souvisí s tvořením lidstva. První lidé byli stvořeni z hlíny, ale rozpustil je liják. Bohové tedy stvořili lidi ze dřeva, ale tito tvorové nepracovali, a tak na ně bohové seslali potopu, která je částečně zahubila a částečně odplavila do lesů, kde se z nich staly opice. Dotřetice už byli stvořeni dnešní lidé, kteří ctí bohy a staví pro ně chrámy.
Poslední příklad mýtu o potopě světa vybírám opět z jiného konce světa. Z Polynésie. Neopatrný rybář jednoho dne rozcuchal svými vesly vlasy mořského boha Ruagata a ten za trest seslal na lidstvo potopu, kterou přežil pouze onen rybář, jenž vše zavinil...
U těchto příkladů už nevystačíme s pouhým konstatováním, že shody v mytologických příbězích pramení z blízkosti jednotlivých kultur. Nemáme totiž sebemenší doklady o možném kontaktu mezi “starým” a “novým” kontinentem.
Nabízí se nám jen několik stěží ověřitelných teorií. Podle první k potopě světa skutečně došlo, a to v celosvětovém měřítku, jak o tom vypráví mytologie. Střízlivější teorie počítá s tím, že první velké civilizace se soustřeďovaly v okolí řek, které se často vylévaly z koryta a zaplavovaly nejbližší kraj. Mýty o potopě světa by se tedy zakládaly na větším množství lokálních záplav (“potop”). Viz zmíněné výzkumy archeologů./http://www.ceskaliteratura.cz/
POTOPA SVĚTA ?
Příběh o velké potopě, se vypráví v mnohých starověkých kulturách po celém světě, ale stalo se to skutečně? (photos.com)
Příběh o velké potopě, se vypráví v mnohých starověkých kulturách po celém světě, ale stalo se to skutečně? (photos.com)
„V šestistém roce života Noeho, sedmnáctý den druhého měsíce, se provalily všechny prameny obrovské propastné tůně a nebeské propusti se otevřely. Nad zemí se strhl lijavec a trval čtyřicet dní a čtyřicet nocí.“ - Genesis 7:11-12
Přibližně před devíti až pěti tisíci lety došlo v severní turecké provincii Sinop k velkolepé historické události. Tak velkolepé, že se někteří domnívají, že představuje důkaz, že „potopa světa“ vylíčená v Bibli mohla být skutečným (i když poněkud nadsazeným) popisem reálných událostí.
V září roku 2004 v expedici k Černému moři, týmy vědců z různých institucí (včetně společnosti National Geographic) došly k závěru, že toto moře nebylo vždy v takové podobě, v jaké ho známe dnes.
Dospěli k názoru, že pochází z obrovského jezera, které se v určité době v dějinách začalo nezvykle rychle rozšiřovat. Tato změna byla ve skutečnosti tak velká, že obyvatelé z okolí byli nuceni okamžitě vyhledat bezpečnější území. Byla nalezena ve spěchu opuštěná obydlí, nářadí a další stopy jejich dřívějšího života.
Podvodní expedice v čele s oceánografem Robertem Balladem později uvedla, že na místě, které je dnes více než devadesát metrů po vodou, kdysi existovalo osídlení. Tento neuvěřitelný černomořský objev nejenže přispěl k
obohacení historického pochopení závažných změn na prastarém Blízkém východě, ale také vyvolává otázky o tom, co takovou změnu způsobilo.
Vědci a novináři od té doby tuto otázku zkoumají. Je to klíč k pochopení historického vývoje lidské civilizace a odlišných klimatických fází Země. Toto důležité téma se nejen prolíná s židovsko-křesťanskou tradicí, ale i s mnoha pověstmi o potopě světa z různých kultur po celém světě.
Toto je však jedna z nejmladších pověstí o potopě světa, která zřejmě vychází z babylónského Eposu o Gilgamešovi (datován do 12. stol. př. n. l.), jenž se zachoval v mnoha opisech a verzích na mezopotamských klínopisných tabulkách. Proslulá je asyrská verze z Aššurbanipalovy knihovny v Ninive (datována do 7. stol. př. n. l.), která je starozákonní verzi až nápadně podobná! Utanapištim (jakýsi asyrský Noe) také buduje loď, která ho uchrání před velkou potopou, a bezradný vypouští postupně tři ptáky: holubici, vlaštovku a havrana, který už spatřil opadající vody... Ano správně nám to připomíná biblickou holubici, která se vrací s ratolestí v zobáčku a přináší znamení, že potopa světa se chýlí ke konci. Osádka lodi pak přistává u hory Nisir (židovský Ararat). Jsou tu však také jisté odlišnosti obou příběhů. Biblický Noe umírá (i když v požehnaném věku), zatímco Utanapištim získává věčný život, který u něj hledá i král Gilgameš...
V MYTOLOGIÍCH RŮZNÝCH STAROVĚKÝCH CIVILIZACÍ
© Radek Sárközi
Jedno z možných vysvětlení, proč jsou si oba příběhy tolik podobné, je, že Židé tento prastarý mýtus převzali v době tzv. “babylónského zajetí” (6. stol. př. n. l.), popřípadě “zajetí asyrského” (8. stol. př. n. l.), záhadou však zůstává důvod takového přejímání. Osobně si myslím, že mohlo jít spíše o upravení daleko staršího mýtu o potopě světa, který byl dávnou součástí židovské mytologie, na základě později vyslechnutého příběhu z Eposu o Gilgamešovi. Vše totiž nasvědčuje tomu, že původně na území Mezopotámie žily semitské kmeny a že Sumerové přišli na toto území později. Ke styku mezi oběma kulturami tedy došlo už o několik tisíciletí dříve. Navíc archeolog Leonard Wooley nalezl v blízkosti sumerského města Uru několikametrovou vrstvu naplavenin, která by potvrzovala, že skutečně došlo k nějaké potopě (i když v daleko menším rozsahu, než vyprávějí mýty). Je tedy jisté, že semitské kmeny tuto “potopu” musely zažít a Sumerové, kteří přišli buď těsně před ní (ale nejspíše po ní, protože naplaveniny navíc oddělují spodní vrstvu prehistorickou – eneolitickou – od horní, která představuje nejstarší sumerskou městskou civilizaci) také. Doklady z tohoto období ale nemáme. Víme jen, že mýtus o potopě světa se v mezopotamské tradici dochoval ještě jako součást eposu o Atrachasísovi (kolem r. 1630 př. n. l.), kterého chtěl bůh Enki (Enlil) uchránit před všeobecnou zkázou a tak ho upozornil prostřednictvím rákosové stěny, že lidstvo bude potrestáno velkou potopou, protože tropí hluk a ruší bohy. Atrachasís měl vystavět velkou loď, ve které se zachránil. Úplně nejsarší verze příběhu o potopě světa pak pochází z 26. stol. př.n.l. a jediný zachráněný je Ziusudra.
Velice podobný příběh nacházíme i v mytologii řecké(asi 8. stol.př.n.l.). Nejvyšší bůh Zeus se rozhodl, že zničí znesvářené a demoralizované lidstvo potopou. Ale bůh Prométheus chtěl zachránit svého syna Deukalióna a jeho ženu Pyrrhu a tak je včas varoval a poradil jim, jak mají zbudovat velkou loď, na které se mohou zachránit. A skutečně, po devíti dnech bouře přistává jejich loď u jedné hory v Thessálii (Parnas).
V indických bráhmánách (10. až 8. stol. př.n.l.) zase najdeme příběh o praotci lidstva Manuovi, ten jednoho dne chytil malou rybku, která ho prosila, aby jí daroval život a vložil ji do hrnce s vodou. Druhý den ryba vyrostla tak, že jí byla malá káď a další den celé jezero. Manu ji hodil do moře a za odměnu dostal loď a radu: “Vstup na loď s párem ode všech živých tvorů a vezmi semena všech rostlin. Přijde potopa.” Manu si vezme radu rybky, která je vlastně avatárem (pozemským vtělením) boha Višnua, k srdci a po potopě stvoří ženu Idu.
Tím jsme vlastně vyčerpali všechny pověsti, ve kterých při potopě světa hraje nějakou roli loď (archa). Jsou to příběhy civilizací, které žily v úzkém kontaktu a blízko sebe (JZ a Z Asie a JV Evropa) a možná proto jsou si tak podobné. Mýtus o potopě světa se však zachoval i v mytologiích jiných národů.
V germánské tzv. “Starší Eddě” (13. stol. n.l.) nacházíme příběh o obrech, kteří zabili svého otce obra Ymira, z jehož ran se vylilo tolik krve, že zničila celou zemi. Země, hory a oceán musely být stvořeny znovu a ze dvou kamenů, kterým bohové dali duši, smysl, teplo života a barvu, vznikli první lidé Askr a Embala.
Zarážející je přítomnost potopy světa v mytologii Mayů (Popol Vuh – Kniha rady) a souvisí s tvořením lidstva. První lidé byli stvořeni z hlíny, ale rozpustil je liják. Bohové tedy stvořili lidi ze dřeva, ale tito tvorové nepracovali, a tak na ně bohové seslali potopu, která je částečně zahubila a částečně odplavila do lesů, kde se z nich staly opice. Dotřetice už byli stvořeni dnešní lidé, kteří ctí bohy a staví pro ně chrámy.
Poslední příklad mýtu o potopě světa vybírám opět z jiného konce světa. Z Polynésie. Neopatrný rybář jednoho dne rozcuchal svými vesly vlasy mořského boha Ruagata a ten za trest seslal na lidstvo potopu, kterou přežil pouze onen rybář, jenž vše zavinil...
U těchto příkladů už nevystačíme s pouhým konstatováním, že shody v mytologických příbězích pramení z blízkosti jednotlivých kultur. Nemáme totiž sebemenší doklady o možném kontaktu mezi “starým” a “novým” kontinentem.
Nabízí se nám jen několik stěží ověřitelných teorií. Podle první k potopě světa skutečně došlo, a to v celosvětovém měřítku, jak o tom vypráví mytologie. Střízlivější teorie počítá s tím, že první velké civilizace se soustřeďovaly v okolí řek, které se často vylévaly z koryta a zaplavovaly nejbližší kraj. Mýty o potopě světa by se tedy zakládaly na větším množství lokálních záplav (“potop”). Viz zmíněné výzkumy archeologů./http://www.ceskaliteratura.cz/
POTOPA SVĚTA ?
Příběh o velké potopě, se vypráví v mnohých starověkých kulturách po celém světě, ale stalo se to skutečně? (photos.com)
Příběh o velké potopě, se vypráví v mnohých starověkých kulturách po celém světě, ale stalo se to skutečně? (photos.com)
„V šestistém roce života Noeho, sedmnáctý den druhého měsíce, se provalily všechny prameny obrovské propastné tůně a nebeské propusti se otevřely. Nad zemí se strhl lijavec a trval čtyřicet dní a čtyřicet nocí.“ - Genesis 7:11-12
Přibližně před devíti až pěti tisíci lety došlo v severní turecké provincii Sinop k velkolepé historické události. Tak velkolepé, že se někteří domnívají, že představuje důkaz, že „potopa světa“ vylíčená v Bibli mohla být skutečným (i když poněkud nadsazeným) popisem reálných událostí.
V září roku 2004 v expedici k Černému moři, týmy vědců z různých institucí (včetně společnosti National Geographic) došly k závěru, že toto moře nebylo vždy v takové podobě, v jaké ho známe dnes.
Dospěli k názoru, že pochází z obrovského jezera, které se v určité době v dějinách začalo nezvykle rychle rozšiřovat. Tato změna byla ve skutečnosti tak velká, že obyvatelé z okolí byli nuceni okamžitě vyhledat bezpečnější území. Byla nalezena ve spěchu opuštěná obydlí, nářadí a další stopy jejich dřívějšího života.
Podvodní expedice v čele s oceánografem Robertem Balladem později uvedla, že na místě, které je dnes více než devadesát metrů po vodou, kdysi existovalo osídlení. Tento neuvěřitelný černomořský objev nejenže přispěl k
obohacení historického pochopení závažných změn na prastarém Blízkém východě, ale také vyvolává otázky o tom, co takovou změnu způsobilo.
Vědci a novináři od té doby tuto otázku zkoumají. Je to klíč k pochopení historického vývoje lidské civilizace a odlišných klimatických fází Země. Toto důležité téma se nejen prolíná s židovsko-křesťanskou tradicí, ale i s mnoha pověstmi o potopě světa z různých kultur po celém světě.
ČERNÉ MOŘE - důkazy, stopy
Současné hypotéze, že rychlý růst hladiny Černého moře byl důsledkem mohutných dešťů přímo planetárních rozměrů, se nikdy nedostalo velké obliby. Na základě velkého množství vědeckých zkoumání, především geologických, založených na letech empirického pozorování, je tento scénář dost nepravděpodobný.
Skeptické hlasy mezi geology především podotýkají, že bychom po takové povodni museli najít podobné pozůstatky na celém světě - vrstvu oblázků, usazenin, balvanů a dalších prvků. Takováto vrstva pozůstatků ale nebyla nikde nalezena. Ještě zvláštnější je, že k potopě světa podle Bible došlo v poměrně nedávné době, asi tři tisíce let př.n.l.
Nenalézáme ani vrstvy zkamenělin různých živočišných a rostlinných druhů usazených v konkrétních vrstvách půdy. Podle povodňové logiky by se živočišné zbytky všech druhů před potopou světa (včetně zaniklých dinosaurů) měly dnes nacházet bez rozdílů pouze v jedné vrstvě. Paleontologické objevy ale nic takového nenaznačují.
Tyto příklady jsou však jen zlomkem argumentů, které globální povodeň vyvrací. A přece, zastánci teorie povodně přicházejí s protiargumenty, které s podobnou lehkostí znovu obrací úvahy jejich směrem. Ve skutečnosti jsou popisy jako „všechny prameny obrovské propastné tůně se provalily“ nebo „nebeské propusti se otevřely“, jak je líčí kniha Genesis, založené na hypotéze, že i když je něco neuvěřitelné, není možné to vyloučit jako neslučitelné s realitou.
Jedna z dramatičtějších domněnek říká, že planeta mohla být pokryta vodou až po svá nejvyšší místa. To ale popírá výpočet, podle kterého by veškerá voda v atmosféře pokryla zemi jen skromnou, třícentimetrovou vrstvičkou.
Příznivci povodně spočítali, že pokud by se geografie Země vyrovnala, tedy hory by se snížily a dna oceánů by stoupla, pak by celou Zemi mohly pokrýt tisíce metrů vody.
Podle této teorie obsahovaly v době Noeho horní vrstvy atmosféry značné množství vody, která dnes tvoří oceány. Právě tato atmosférická voda tedy pokryla celou planetu a později se vrátila do oceánů [které se prohloubily] mohutnými vertikálními tektonickými pohyby. Zastánci této teorie z řad výzkumných pracovníků věří, že to je vhodný odkaz na větu z Bible „nebeské propusti se otevřely“, voda by totiž mohla kondenzovat díky prachu z několika souběžných sopečných erupcí.
Co se týče jiných než biblických odkazů na očistnou povodeň, najdeme je také v kultuře Hindů, Sumerů, Řeků, Akádů, Číňanů, Mapučů, Mayů, Aztéků a Paskuánců (z Velikonočních ostrovů). Některé z těchto příběhů se zdají mít překvapivě podobné společné znaky. Mezi nejvíce opakovanými tématy jsou nebeská hlášení, ignorovaná lidmi, dále pak samotná povodeň, konstrukce archy pro uchování života před povodní, a pozdější obnovení života na planetě.
Jasným příkladem této podobnosti je před biblickým, mezopotamské líčení povodně, ve kterém bůh „Ea“ varoval Uta-na-pistimu, krále Shuruppaku, o trestu, který lidstvo čeká kvůli jejich vážné morální degeneraci. Uta-na-pistim obdržel instrukce od Boha postavit plavidlo ve tvaru krychle s osmi patry.Dále Bůh řekl, že by do něj měl zahrnout pár od každého druhu zvířat, semena rostlin, a také svou vlastní rodinu. Takto Uta-na-pistim přežil několik dní dlouhou povodeň. Pak vyslal ptáka ověřit blízkost suché země a učinil zvířecí oběť bohům.
Nález ztracené Archy
Jeden zvláštní bod, který přidává váhu této polemice, je soubor fotografií a fyzických důkazů o velkém objektu usazeném v hoře Ararat, kde podle vyprávění křesťanského textu konečně spočinul Noeho koráb.
Na začátku roku 2006 profesor university Richmond Porcher Tailor prohlásil, že podle rozsáhlé studie satelitních fotografií, provedené v průběhu let, se cizí objekt nachází v severovýchodní části hory a jeho délka se dokonale kryje s archou líčenou v Bibli.
Takové satelitní snímky Araratu inspirovaly zvědavost mnoha vědců. Několika výpravám vyšetřovatelů se podařilo vyprostit zbytky zkamenělého dřeva, a také třináct silných kotev z kamene, právě v okolí předpokládaného umístění možného pokladu archeologů. Byly provedeny i ultrazvukové testy, které ve skále odhalily velmi zvláštní struktury.
Navzdory velkému počtu textů z různých kultur, které vyprávějí příběh o prastaré povodni, co se týče rozsahu a trvání takové události, o tom se, podle všeho, stále vedou spory, a to i mezi těmi, kteří věří, že k potopě skutečně došlo. Zatímco malý počet vědců naznačuje, že tato povodeň pokryla obrovským množstvím vody celou Zemi, většina geologů se shoduje, že takový scénář je nemožný.
Ačkoliv ne všichni věří starým spisům, které popisují znovu-vytvoření lidstva skrze spasení hrstky lidí, zdá se, že před několika tisíci lety se celosvětová klimatická katastrofa skutečně udála. Můžeme také bezpečně předpokládat, že jistý počet lidí ve vyvýšených oblastech dokázal přežít, pokračovat dále v civilizaci a předat příběh budoucím generacím.
Dokud nebude odhalen důkaz, který by misku vah zvrátil na tu, či onu stranu, příběh o době, kdy velká povodeň očistila hříchy člověka, bude pro část lidí mýtus a pro jiné historický fakt. Ať tak či onak, povodeň světa navždy zůstane součástí příběhu lidstva./http://www.velkaepocha.sk/
POTOPA SVĚTA? Kde se vzalo tolik vody?
(Aktualizováno 19. 2. 2014. Autor: Thel Thomas Akira,ThelThomasAkira@seznam.cz)
Častokrát se můžeme doslechnout, že charakter celosvětové potopy je nereálný, protože není možné, aby bylo na Zemi dostatek vody k zaplavení hor jako je Arrarat (5137 m.n.m.), natož nejvyšších vrcholů jako je Mount Everest (8848 m.n.m)
- to by si vyžadovalo miliardy km3 vody. Žádné takové gigantické rezervoáry vody na Zemi však neexistují a existovat ani nemohly. A pokud by Bůh přece nějakým zázrakem na Zem seslal tolik vody (stejně by tak zázračným způsobem zmizely), Noe spolu s rodinou a se zvířaty by se v takové výšce jednoduše udusili. Záplava tohoto rozměru je dle skeptiků reálně, ale i matematicky vyloučena - z čehož plyne, že kniha Genesis nemá žádnou relevantní výpovědní hodnotu. Je to pouze mýtus a fiktivní představa hebrejských pastevců, kteří si po svém vykládali lokální záplavu v oblasti Černého moře jako "celosvětovou potopu".
Ne tak docela.
Zdroj: http://kreacionismus.cz/content/potopa-sveta-kde-se-vzalo-tolik-vody
Stěžejní otázky: Jak mohly být zaplaveny ty nejvyšší vrcholy hor? A odkud se vzalo tolik vody? Mohla celosvětová potopa vůbec proběhnout?
Na to se dnes pokusíme nalézt odpověď, tak, aby byla všem i nezasvěceným principiálně srozumitelná a jasná. Než se ale pustíme do bližšího rozboru problematiky, (jako autor výše uvedených myšlenek) doporučuji odložit je stranou, neboť vychází z chybného předpokladu.
Bleskové povodně z roku 1997 se nesmazatelně zapsaly do historie českých dějin. Navzdory tomu, že pršelo pouhých 3 dny, na mnohých místech byly odneseny tak obrovské bloky hornin a kusy balvanů, že lidský rozum zůstal v úžasu, jak v krátkodobém čase byla ničivá síla přírodního živlu.
Bible v knize Genesis 7,12 píše, že se na zem strhl lijavec, trvající 40 dní. Déšť takového rozsahu Země od svého počátku vzniku nikdy nepamatovala a pravděpodobně pamatovat již asi nebude. Jaké by potom musely být škody? Zřejmě nedozírné. Mohl ale tento déšť způsobit zaplavení celého zemského povrchu, včetně vysoce položených míst?
Naše znalosti z fyzikální-chemie jednoznačně praví, že nikoli. Schopnost vzduchu pojmout vodní páru vzrůstá s teplotou, která spolu s tlakem a s rostoucí nadmořskou výškou klesá. Kdyby se tato vodou saturovaná vzdušná vrstva, blížící se k bodu nasycené páry (tj. 100 % relativní vlhkost), naráz zkondenzovala, měli bychom vrstvu po celé zemi pouhých 28 cm vody [1]. Na holinky ideální, na loď příliš nepraktické. Voda nezbytná ke globální potopě tedy musí pocházet z jiného zdroje.
[Fotodisociace]
Působením UV záření na sloučeninu vody vzniká disociací excitovaných molekul volný kyslík, můžeme to vidět na této redoxní rovnici:
2H2O + hv (energie UV záření) = 2H2 + O2
(Pozn.: disociace = rozklad, štěpení molekul; excitace = vybuzení, tj. do vyšší energetické hladiny.)
Vodík patří mezi lehké plyny, proto přes svrchní vrstvy exosféry (1000 km) postupně uniká do okolního vesmíru:http://static.comicvine.com/uploads/original/10/101779/3508104-429811367...
http://arizonaenergy.org/AirEnergy/Exosphere.jpg
zbylý kyslík, jakožto těžší plyn zůstává v atmosféře a začne se vázat ve sloučeniny. Země by se tedy za mnoho let mohla podobat svému Rudému protějšku, bohatému na oxidy. Vědci z California Institute of Technology spočítali, že proces fotodisociace je schopen vytvořit až 32x více kyslíku, než se nachází v současné atmosféře, a minimálně 1/4 tohoto množství musela být na Zemi přítomna po více než 99 % trvání její existence [2].
Co to znamená? Kdyby se pro představu jen současné množství kyslíku (dceřiný prvek) v atmosféře sloučilo s původním vodíkem, který vlivem slabší gravitace Země unikl do okolního vesmíru, měli bychom množství čisté vody cca na 9,4 milionů km3 pro 1/4 disponujícího procesu [3]. Tato 1/4 - je-li teze pravdivá - musela být přítomna po více, než 99 % trvání existence země, avšak proces fotodisociace by byl schopen "vytvořit" až 4x větší množství, tj. rozložit 37,7 milionů km3 vody na vodík a kyslík, což je mimochodem větší množství vody, než se nachází ve formě ledovců (cca 24 mil. km3) [4].
Mnoho lidí si to příliš neuvědomuje, ale podstatné množství kyslíku v atmosféře pochází právě z tohoto chemického procesu, zároveň také získáváme odpověď na to, kam zmizela určitá část vody z období potopy. Ačkoli miliony km3 vody mohou představovat obrovský zdroj vody, stále nejsou dostatečné na zatopení celé planety, natož nejvyšších vrcholů hor.
[Podzemní voda "zemské propasti"]
Plocha souše činí asi 149 mil. km2 [5] Protože však v minulosti souše zahrnovaly daleko větší povrch (např. Beringův kaňon dnes již zasahuje 400 km dál pod hladinu moře [6]) viz. digitální model reliéfu a batymetrie pobřeží Kalifornie:
http://geologie.vsb.cz/geomorfologie/Prednasky/7_obrazky/7_5_Offshore.jpg
byla plocha souše daleko rozlehlejší a tedy i hlubinný podzemní rezervoár vody větší. Můžeme v hrubých odhadech zvážit, že plocha souše v předpotopní době, včetně dnes již potopených ostrovů, mohla dohromady činit min. 180 mil. km2.
Jeden z nejhlubších dolů Tau-Tona v Johannesburgu, o hloubce 3,6 km dosahuje teploty asi 60 °C. Jiný důl o hloubce 5 km dosahuje 70 °C [7]. Teplotní geotermální gradient se liší s typem horniny, proto se pohybuje v relativně velkém rozmezí od 10 až do 30 °C [8] s každým kilometrem směrem ke středu Země (záleží na typu horniny, tepelném proudění v daném místě apod.). Pokud v předpotopním světě existovaly miliony podzemních rezervoárů vody, od hloubky 250-2200 m (hlouběji nad 3 km již zřejmě asi ne, poněvadž vlivem vyšší teploty by voda začala bouřlivě reagovat), hypoteticky by to znamenalo, že na nějakých 120 mil. km2 (nelze zvažovat všech 180 mil. km2) souše by připadalo podzemního množství vody až na 264 mil. km3. To je srovnatelný objem vody s objemem Indického oceánu [9].
Mohly by se rezervoáry vody teoreticky nacházet v hloubkách až 2200 m? Na předloženou úvahu, např. RNDr. Mojžíš z České geologické služby odpověděl pozitivně: mohly. My bychom však - pokud možno - chtěli vědět, zda skutečně něco takové může existovat?
Asi před 5 měsíci přišla zpráva z Keni (oblast Turkana) o nálezu obrovského podzemního rezervoáru vody, označovaném též jako "Lotikipi Basin Aquifer", s objemem cca 207 miliard kubických metrů vody [10]! Skotské jezero Lochness by se do něj vešlo 25x [11]. Kromě toho, že má celý region na 70 let postaráno o vodu, pozoruhodná je geologická poloha: Kolektor Lotikipi se nachází cca 300 m pod povrchem a podle seismiky se báze nachází v hloubce až 3 km, jak je patrno z GM-SYS (gravitačního a magnetického modelování):
http://www.earthexplorer.com/2011-08/images/3-GMSYS-model-starting-in-ti...
Naše úvaha tedy není založena na fikci. Avšak několik stovek milionů km3 plně nestačí k zatopení celé planety, je třeba se proto posunout k další úvaze.
[Předpotopní svět]
Svět před globální potopou byl zcela odlišný od současného pozorovatelného světa, nejen co do rozmanitosti a velikosti forem života, ale především z geologického a hydrogeologického hlediska. Tehdy neexistovaly obrovské příkopy a propasti jakým je Challengerova prohlubeň (11 km) v Tichém oceánu, stejně tak nebyly hory, které by dosahovaly značných výšek jako dnes. V biblickém katastrofickém modelu se předpokládá, že výška hor pravděpodobně nepřesahovala víc, jak 2650 m.
Na základě konvekčního evolučního nazírání, vycházejícího z principu aktualismu, kde procesy diageneze a elevace horstev probíhají v řádech miliony let, se taková úvaha zdá být nepřijatelná, ale uvažme, že kdyby proces elevace horstev, např. hory Mt. Everest byl pouze 17x rychlejší, než dnes, pak by za 5 tisíc let přesáhla 8 km, tj. v průměru 3 mm denně. Ještě v nedávné době se uvádělo [12], že k jejímu nadzvedávání dochází v řádech několika mm/rok, podle novějších zpráv je hodnota ve skutečnost daleko vyšší, cca 6,1 cm/rok [13] - to je asi 15x více oproti předešlým údajům. Mimo jiné na jejím úpatí nalézáme různé druhy amonitů, trilobitů, členovců, korýšů, mořské lastury apod., což je v souladu s modelem potopy.
Současné hypotéze, že rychlý růst hladiny Černého moře byl důsledkem mohutných dešťů přímo planetárních rozměrů, se nikdy nedostalo velké obliby. Na základě velkého množství vědeckých zkoumání, především geologických, založených na letech empirického pozorování, je tento scénář dost nepravděpodobný.
Skeptické hlasy mezi geology především podotýkají, že bychom po takové povodni museli najít podobné pozůstatky na celém světě - vrstvu oblázků, usazenin, balvanů a dalších prvků. Takováto vrstva pozůstatků ale nebyla nikde nalezena. Ještě zvláštnější je, že k potopě světa podle Bible došlo v poměrně nedávné době, asi tři tisíce let př.n.l.
Nenalézáme ani vrstvy zkamenělin různých živočišných a rostlinných druhů usazených v konkrétních vrstvách půdy. Podle povodňové logiky by se živočišné zbytky všech druhů před potopou světa (včetně zaniklých dinosaurů) měly dnes nacházet bez rozdílů pouze v jedné vrstvě. Paleontologické objevy ale nic takového nenaznačují.
Tyto příklady jsou však jen zlomkem argumentů, které globální povodeň vyvrací. A přece, zastánci teorie povodně přicházejí s protiargumenty, které s podobnou lehkostí znovu obrací úvahy jejich směrem. Ve skutečnosti jsou popisy jako „všechny prameny obrovské propastné tůně se provalily“ nebo „nebeské propusti se otevřely“, jak je líčí kniha Genesis, založené na hypotéze, že i když je něco neuvěřitelné, není možné to vyloučit jako neslučitelné s realitou.
Jedna z dramatičtějších domněnek říká, že planeta mohla být pokryta vodou až po svá nejvyšší místa. To ale popírá výpočet, podle kterého by veškerá voda v atmosféře pokryla zemi jen skromnou, třícentimetrovou vrstvičkou.
Příznivci povodně spočítali, že pokud by se geografie Země vyrovnala, tedy hory by se snížily a dna oceánů by stoupla, pak by celou Zemi mohly pokrýt tisíce metrů vody.
Podle této teorie obsahovaly v době Noeho horní vrstvy atmosféry značné množství vody, která dnes tvoří oceány. Právě tato atmosférická voda tedy pokryla celou planetu a později se vrátila do oceánů [které se prohloubily] mohutnými vertikálními tektonickými pohyby. Zastánci této teorie z řad výzkumných pracovníků věří, že to je vhodný odkaz na větu z Bible „nebeské propusti se otevřely“, voda by totiž mohla kondenzovat díky prachu z několika souběžných sopečných erupcí.
Co se týče jiných než biblických odkazů na očistnou povodeň, najdeme je také v kultuře Hindů, Sumerů, Řeků, Akádů, Číňanů, Mapučů, Mayů, Aztéků a Paskuánců (z Velikonočních ostrovů). Některé z těchto příběhů se zdají mít překvapivě podobné společné znaky. Mezi nejvíce opakovanými tématy jsou nebeská hlášení, ignorovaná lidmi, dále pak samotná povodeň, konstrukce archy pro uchování života před povodní, a pozdější obnovení života na planetě.
Jasným příkladem této podobnosti je před biblickým, mezopotamské líčení povodně, ve kterém bůh „Ea“ varoval Uta-na-pistimu, krále Shuruppaku, o trestu, který lidstvo čeká kvůli jejich vážné morální degeneraci. Uta-na-pistim obdržel instrukce od Boha postavit plavidlo ve tvaru krychle s osmi patry.Dále Bůh řekl, že by do něj měl zahrnout pár od každého druhu zvířat, semena rostlin, a také svou vlastní rodinu. Takto Uta-na-pistim přežil několik dní dlouhou povodeň. Pak vyslal ptáka ověřit blízkost suché země a učinil zvířecí oběť bohům.
Nález ztracené Archy
Jeden zvláštní bod, který přidává váhu této polemice, je soubor fotografií a fyzických důkazů o velkém objektu usazeném v hoře Ararat, kde podle vyprávění křesťanského textu konečně spočinul Noeho koráb.
Na začátku roku 2006 profesor university Richmond Porcher Tailor prohlásil, že podle rozsáhlé studie satelitních fotografií, provedené v průběhu let, se cizí objekt nachází v severovýchodní části hory a jeho délka se dokonale kryje s archou líčenou v Bibli.
Takové satelitní snímky Araratu inspirovaly zvědavost mnoha vědců. Několika výpravám vyšetřovatelů se podařilo vyprostit zbytky zkamenělého dřeva, a také třináct silných kotev z kamene, právě v okolí předpokládaného umístění možného pokladu archeologů. Byly provedeny i ultrazvukové testy, které ve skále odhalily velmi zvláštní struktury.
Navzdory velkému počtu textů z různých kultur, které vyprávějí příběh o prastaré povodni, co se týče rozsahu a trvání takové události, o tom se, podle všeho, stále vedou spory, a to i mezi těmi, kteří věří, že k potopě skutečně došlo. Zatímco malý počet vědců naznačuje, že tato povodeň pokryla obrovským množstvím vody celou Zemi, většina geologů se shoduje, že takový scénář je nemožný.
Ačkoliv ne všichni věří starým spisům, které popisují znovu-vytvoření lidstva skrze spasení hrstky lidí, zdá se, že před několika tisíci lety se celosvětová klimatická katastrofa skutečně udála. Můžeme také bezpečně předpokládat, že jistý počet lidí ve vyvýšených oblastech dokázal přežít, pokračovat dále v civilizaci a předat příběh budoucím generacím.
Dokud nebude odhalen důkaz, který by misku vah zvrátil na tu, či onu stranu, příběh o době, kdy velká povodeň očistila hříchy člověka, bude pro část lidí mýtus a pro jiné historický fakt. Ať tak či onak, povodeň světa navždy zůstane součástí příběhu lidstva./http://www.velkaepocha.sk/
POTOPA SVĚTA? Kde se vzalo tolik vody?
(Aktualizováno 19. 2. 2014. Autor: Thel Thomas Akira,ThelThomasAkira@seznam.cz)
Častokrát se můžeme doslechnout, že charakter celosvětové potopy je nereálný, protože není možné, aby bylo na Zemi dostatek vody k zaplavení hor jako je Arrarat (5137 m.n.m.), natož nejvyšších vrcholů jako je Mount Everest (8848 m.n.m)
- to by si vyžadovalo miliardy km3 vody. Žádné takové gigantické rezervoáry vody na Zemi však neexistují a existovat ani nemohly. A pokud by Bůh přece nějakým zázrakem na Zem seslal tolik vody (stejně by tak zázračným způsobem zmizely), Noe spolu s rodinou a se zvířaty by se v takové výšce jednoduše udusili. Záplava tohoto rozměru je dle skeptiků reálně, ale i matematicky vyloučena - z čehož plyne, že kniha Genesis nemá žádnou relevantní výpovědní hodnotu. Je to pouze mýtus a fiktivní představa hebrejských pastevců, kteří si po svém vykládali lokální záplavu v oblasti Černého moře jako "celosvětovou potopu".
Ne tak docela.
Zdroj: http://kreacionismus.cz/content/potopa-sveta-kde-se-vzalo-tolik-vody
Stěžejní otázky: Jak mohly být zaplaveny ty nejvyšší vrcholy hor? A odkud se vzalo tolik vody? Mohla celosvětová potopa vůbec proběhnout?
Na to se dnes pokusíme nalézt odpověď, tak, aby byla všem i nezasvěceným principiálně srozumitelná a jasná. Než se ale pustíme do bližšího rozboru problematiky, (jako autor výše uvedených myšlenek) doporučuji odložit je stranou, neboť vychází z chybného předpokladu.
Bleskové povodně z roku 1997 se nesmazatelně zapsaly do historie českých dějin. Navzdory tomu, že pršelo pouhých 3 dny, na mnohých místech byly odneseny tak obrovské bloky hornin a kusy balvanů, že lidský rozum zůstal v úžasu, jak v krátkodobém čase byla ničivá síla přírodního živlu.
Bible v knize Genesis 7,12 píše, že se na zem strhl lijavec, trvající 40 dní. Déšť takového rozsahu Země od svého počátku vzniku nikdy nepamatovala a pravděpodobně pamatovat již asi nebude. Jaké by potom musely být škody? Zřejmě nedozírné. Mohl ale tento déšť způsobit zaplavení celého zemského povrchu, včetně vysoce položených míst?
Naše znalosti z fyzikální-chemie jednoznačně praví, že nikoli. Schopnost vzduchu pojmout vodní páru vzrůstá s teplotou, která spolu s tlakem a s rostoucí nadmořskou výškou klesá. Kdyby se tato vodou saturovaná vzdušná vrstva, blížící se k bodu nasycené páry (tj. 100 % relativní vlhkost), naráz zkondenzovala, měli bychom vrstvu po celé zemi pouhých 28 cm vody [1]. Na holinky ideální, na loď příliš nepraktické. Voda nezbytná ke globální potopě tedy musí pocházet z jiného zdroje.
[Fotodisociace]
Působením UV záření na sloučeninu vody vzniká disociací excitovaných molekul volný kyslík, můžeme to vidět na této redoxní rovnici:
2H2O + hv (energie UV záření) = 2H2 + O2
(Pozn.: disociace = rozklad, štěpení molekul; excitace = vybuzení, tj. do vyšší energetické hladiny.)
Vodík patří mezi lehké plyny, proto přes svrchní vrstvy exosféry (1000 km) postupně uniká do okolního vesmíru:http://static.comicvine.com/uploads/original/10/101779/3508104-429811367...
http://arizonaenergy.org/AirEnergy/Exosphere.jpg
zbylý kyslík, jakožto těžší plyn zůstává v atmosféře a začne se vázat ve sloučeniny. Země by se tedy za mnoho let mohla podobat svému Rudému protějšku, bohatému na oxidy. Vědci z California Institute of Technology spočítali, že proces fotodisociace je schopen vytvořit až 32x více kyslíku, než se nachází v současné atmosféře, a minimálně 1/4 tohoto množství musela být na Zemi přítomna po více než 99 % trvání její existence [2].
Co to znamená? Kdyby se pro představu jen současné množství kyslíku (dceřiný prvek) v atmosféře sloučilo s původním vodíkem, který vlivem slabší gravitace Země unikl do okolního vesmíru, měli bychom množství čisté vody cca na 9,4 milionů km3 pro 1/4 disponujícího procesu [3]. Tato 1/4 - je-li teze pravdivá - musela být přítomna po více, než 99 % trvání existence země, avšak proces fotodisociace by byl schopen "vytvořit" až 4x větší množství, tj. rozložit 37,7 milionů km3 vody na vodík a kyslík, což je mimochodem větší množství vody, než se nachází ve formě ledovců (cca 24 mil. km3) [4].
Mnoho lidí si to příliš neuvědomuje, ale podstatné množství kyslíku v atmosféře pochází právě z tohoto chemického procesu, zároveň také získáváme odpověď na to, kam zmizela určitá část vody z období potopy. Ačkoli miliony km3 vody mohou představovat obrovský zdroj vody, stále nejsou dostatečné na zatopení celé planety, natož nejvyšších vrcholů hor.
[Podzemní voda "zemské propasti"]
Plocha souše činí asi 149 mil. km2 [5] Protože však v minulosti souše zahrnovaly daleko větší povrch (např. Beringův kaňon dnes již zasahuje 400 km dál pod hladinu moře [6]) viz. digitální model reliéfu a batymetrie pobřeží Kalifornie:
http://geologie.vsb.cz/geomorfologie/Prednasky/7_obrazky/7_5_Offshore.jpg
byla plocha souše daleko rozlehlejší a tedy i hlubinný podzemní rezervoár vody větší. Můžeme v hrubých odhadech zvážit, že plocha souše v předpotopní době, včetně dnes již potopených ostrovů, mohla dohromady činit min. 180 mil. km2.
Jeden z nejhlubších dolů Tau-Tona v Johannesburgu, o hloubce 3,6 km dosahuje teploty asi 60 °C. Jiný důl o hloubce 5 km dosahuje 70 °C [7]. Teplotní geotermální gradient se liší s typem horniny, proto se pohybuje v relativně velkém rozmezí od 10 až do 30 °C [8] s každým kilometrem směrem ke středu Země (záleží na typu horniny, tepelném proudění v daném místě apod.). Pokud v předpotopním světě existovaly miliony podzemních rezervoárů vody, od hloubky 250-2200 m (hlouběji nad 3 km již zřejmě asi ne, poněvadž vlivem vyšší teploty by voda začala bouřlivě reagovat), hypoteticky by to znamenalo, že na nějakých 120 mil. km2 (nelze zvažovat všech 180 mil. km2) souše by připadalo podzemního množství vody až na 264 mil. km3. To je srovnatelný objem vody s objemem Indického oceánu [9].
Mohly by se rezervoáry vody teoreticky nacházet v hloubkách až 2200 m? Na předloženou úvahu, např. RNDr. Mojžíš z České geologické služby odpověděl pozitivně: mohly. My bychom však - pokud možno - chtěli vědět, zda skutečně něco takové může existovat?
Asi před 5 měsíci přišla zpráva z Keni (oblast Turkana) o nálezu obrovského podzemního rezervoáru vody, označovaném též jako "Lotikipi Basin Aquifer", s objemem cca 207 miliard kubických metrů vody [10]! Skotské jezero Lochness by se do něj vešlo 25x [11]. Kromě toho, že má celý region na 70 let postaráno o vodu, pozoruhodná je geologická poloha: Kolektor Lotikipi se nachází cca 300 m pod povrchem a podle seismiky se báze nachází v hloubce až 3 km, jak je patrno z GM-SYS (gravitačního a magnetického modelování):
http://www.earthexplorer.com/2011-08/images/3-GMSYS-model-starting-in-ti...
Naše úvaha tedy není založena na fikci. Avšak několik stovek milionů km3 plně nestačí k zatopení celé planety, je třeba se proto posunout k další úvaze.
[Předpotopní svět]
Svět před globální potopou byl zcela odlišný od současného pozorovatelného světa, nejen co do rozmanitosti a velikosti forem života, ale především z geologického a hydrogeologického hlediska. Tehdy neexistovaly obrovské příkopy a propasti jakým je Challengerova prohlubeň (11 km) v Tichém oceánu, stejně tak nebyly hory, které by dosahovaly značných výšek jako dnes. V biblickém katastrofickém modelu se předpokládá, že výška hor pravděpodobně nepřesahovala víc, jak 2650 m.
Na základě konvekčního evolučního nazírání, vycházejícího z principu aktualismu, kde procesy diageneze a elevace horstev probíhají v řádech miliony let, se taková úvaha zdá být nepřijatelná, ale uvažme, že kdyby proces elevace horstev, např. hory Mt. Everest byl pouze 17x rychlejší, než dnes, pak by za 5 tisíc let přesáhla 8 km, tj. v průměru 3 mm denně. Ještě v nedávné době se uvádělo [12], že k jejímu nadzvedávání dochází v řádech několika mm/rok, podle novějších zpráv je hodnota ve skutečnost daleko vyšší, cca 6,1 cm/rok [13] - to je asi 15x více oproti předešlým údajům. Mimo jiné na jejím úpatí nalézáme různé druhy amonitů, trilobitů, členovců, korýšů, mořské lastury apod., což je v souladu s modelem potopy.
[Kde se vzalo tolik vody?]
V Mexiku 20. února r. 1943 vesničce zvané Paricutin začal stoupat kouř z kukuřičného pole. Tohoto zvláštního přírodního úkazu byli svědky tamní obyvatelé, kteří pořídili několik fotografií:
http://pacomayofotografo.mex.tl/pg-files/0/8/6/b/b/6/d/086bb6ddea69c166d...
V místě vulkanického epicentra následující den doslova „vyrostl“ kopec o výšce 40 m, za týden měl již 100 m, a za 9 let, tj. v roce 1952, 424 m ustálené výšky, uchované až do současnosti:
http://farm2.staticflickr.com/1284/1206226431_f664b14afb_b.jpg
Podmořská sopka Monowai Cone u Nového Zélandu však drží rekord, ta za během pouhých 5 dnů „vyrostla“ o celých 79 m [14]. Před 5 měsíci obletěla svět zpráva, která oslovila, jak laickou, tak odbornou veřejnost. V Tichém oceáně byla objevena největší sopka na Zemi: Tamu Massif, o rozloze 310 000 km2 [15] - to je srovnatelná velikost rozlohy Velké Británie a Irska dohromady.
Viz. obr:
http://www.slate.com/content/dam/slate/blogs/trending/2013/09/06/TNC1309...
Vědci si zpočátku mysleli, že se jedná o vulkanický komplex s několika magmatickými zdroji, novější výzkumy i údaje toto domnění však vyvrací. Ukázalo se, že se jedná o kolosální sopku, která vznikla během jediné erupce v raném období křídy, což je perioda, kterou – kromě evolučního počítání – jednoznačně zařazujeme k průběhu období potopy. Nyní si položme základní otázku: Co se stane, když se ve vodě obdobná masa hornin začne nadzvedávat? Ano, zvýší se hladina oceánů. A teď si představme obdobných sopečných útvarů a množství hor [16] jen v Tichém oceáně:
http://www.litosfera.wz.cz/tichyocean.jpg
Ačkoli všechny sopky nebyly aktivní (některé vznikly později po potopě) a pokaždé primárně nemuselo docházet k obrovskému výlevu lávy k bezprostřednímu styku s vodou (nepotřebujeme vařící oceán), většinou mohlo docházet k jakémusi „nabobtnání“ a tektonickému "nadzvedávání" dna.
V úterý 24. září minulého roku došlo v Pákistánu k významnému zemětřesení [17], druhý den, nedaleko města Gwadar, asi 380 km od epicentra zemětřesení se na pobřeží Makran k překvapení všech objevil tento ostrov:
http://p1-cdn.trrsf.com/image/fget/cf/619/464/images.terra.com/2013/09/2...
Místní obyvatelé jej nazvali: "Zalzala Jazira", obr:
http://im.ft-static.com/content/images/6eaed9bf-854f-4b8a-934d-5cb23eb5c...
http://news.bbcimg.co.uk/media/images/70115000/jpg/_70115209_89dfb451-8e...
Ostrov byl: 152 m dlouhý a 182 široký, s výškou 18-21 m. Za měsíc klesl o 3 m a v klesání pokračuje [18]. (Viz: video a další informace -> [19])
Satelitní snímky:
http://earthobservatory.nasa.gov/NaturalHazards/view.php?id=82146
Nutno podotknou, tato geologická událost nebyla doprovázena žádnou vulkanickou aktivitou, geologický útvar vyrostl takříkajíc jako "houby po dešti".
Pokud diagenetické a tektonické procesy nedlouho po potopě byly nesčetněkrát větší, což být musely, nebylo by zdaleka udivující, že se během velmi relativně krátkém časovém období vyvrásnilo celé pohoří a vznikly různé geologické formace do neočekávaných výšek.
Dostáváme se tak k hlavnímu a klíčovému konceptu, ve kterém zastánci biblické potopy nepotřebují řešit, kde se na Zemi vzalo tolik vody, když tuto - pro mnohé odpůrce neprůstřelnou otázku - zodpovídá jednoduchý Archimédův zákon. Když jsem se na toto téma bavil s několika hydrogeology, jeden z nich mi na rovinu řekl, že to vůbec není problém, klíčové a rozhodující ke zvýšení hladiny světových oceánů je prý distribuce hmoty. Takže, kdyby se oceány rovnoměrně rozložily po celém zemském povrchu, vytvořily by vrstvu vysokou 2440 m, jak např. poznamenává [20] hydrogeolog Prof. RNDr. Bohumír Janský, CSc. Podle výpočtů „Wiki.gis.com“ [21] pokud by veškerá hydrosféra byla rovnoměrně rozprostřena, dosahovala by výška vody po celé zemi v průměru víc, jak 2700 m. To je dostatečné množství vody na to, aby byl zatopen veškerý předpotopní svět, včetně námi předpokládaných tehdy nejvyšších vrcholů.
Globální katastrofická událost způsobila zvýšení teplot všech světových oceánů a měla za následek vymření, víc jak 99 % [22] všech živočišných a rostlinných druhů na Zemi.
[Hladina předpotopních oceánů]
V Jižním oceáně byly nalezeny obrovské pole mrtvých fosilních korálů do hloubky 1400 m [23]. Stejně tak mnoho fosilních útesů se nachází na dně Tichého oceánu, jak ve své přednášce poznamenává [24] prof. Dr. Veith. Naopak existují zase fosilní korály nacházející se hluboko ve vnitrozemí. Např. v Národním parku Windjana George (Austrálie) se táhne devonský korálový bariérový útes, o délce 3,5 km a místy dosahuje výšky 100 m:
http://bungakubu.kokushikan.ac.jp/chiri/EarthWacht/July2004/windjana.jpg
(více: [25])
Většina pradávných tropických korálových ekosystémů nemohla růst, než do hloubky 50 m [26]. Obdobně přítomnost křídových usazenin (téhož stáří) po celém světě také svědčí o tom, že hladina světových oceánů byla relativně nízká. Téměř všechny vápencové usazeniny spočívají na stejném geologickém podkladu, tzv. glaukonistickém pískovci [27]. K akumulaci křídy v podobě nahromaděných odumřelých schránek mořských živočichů (planktonu) nedochází ve velkých hloubkách, protože skořepina, jenž je složená z uhličitanu vápenatého, se rozpustí dříve, než se usadí na dně moří. Ke vzniku křídových formací proto dochází v relativně mělkých a klidných vodách, což tomuto pojetí model potopy vyhovuje [28].
[Sedimenty a záplavové vlny]
Geologická skripta uvádí [29], že až 80 % zemského pevninského povrchu tvoří sedimenty - tedy opět v souladu se základní tezí potopy. Podmořské kaňony [viz 6] ale i přemístění obrovského množství hornin na stovky, ne-li tisíce kilometrů (např. Navajinský a Kokonský pískovec), viz obr.:
http://legacy-cdn-assets.answersingenesis.org/assets/images/articles/am/...
Není to vlastně ani tak dlouho, co vědci ze St. Adrews přišli se závěrem, že před zhruba 5500 lety př. n. l. byla na severu Evropy, mezi Anglií a Dánskem zaplavena pevnina zvaná Dodderland, o velikosti Belgie [30]. To není v rozporu se zjištěním, že přibližně v tu stejnou dobu došlo shodou okolností k zaplavení rozsáhlé oblasti Černého moře [31]. Též myšlenku o obřích záplavových vlnách nalezneme prakticky po celém světě, např. v Austrálii před údajnými 6000 lety došlo k záplavové vlně vysoké až 130 m [32]. Podobně celé Severozápadní pacifické pobřeží Severní Ameriky bylo během několika hodin zcela přetvořeno missourskou potopou, k níž údajně došlo v rámci poslední doby ledové [33]. Záplavové vlny naplnily několik dnes už neexistujících moří: Kaspické moře a Aralské jezero [tamtéž].
[Potopa a její tradice]
Příběh o potopě se nezávisle traduje již tisíce let v mnoha národech a kmenech světa. Např. mezi Kurnaji v Austrálii, Čiriguany v Bolívii, mořskými Dajaky na Borneu, Kríji v Kanadě, původními obyvateli Kuby, Masaji ve východní Africe, Maory na Novém Zélandu, také na Fidži, ve Francouzské Polynésii, na Islandu, v Mexiku, v Rusku, ve Vietnamu, v Peru, na Aljašce… Všechny tyto příběhy se vyznačují několika společnými rysy [34]:
- zničení světa vodou
- božská příčina
- varování předem
- záchrana jen několika lidí
- záchrana zvířat
- k záchraně použito plavidlo
Badatelé obvykle soudí, že není možné, aby tyto pověsti pocházely z kontaktu s misionáři a musí být tedy založeny na skutečné události.
„Domorodci v Súdánu nazývají jedno tamní jezero Bahar el Nuh (jezero Noach) a věří, že potopa zatopila celou zemi a začala u tohoto jezera. Hotentoti nazývají prarodiče svého plemene Noh a Hing-Noh. Domorodci Grónska vypravují, že na této zemi byla desátá generace lidí od počátku, když přišla celosvětová potopa a země byla zaplavena. Havajští domorodci vypravují, že dlouho po smrti prvního člověka Kumu-Honus (“muž ze země”, tedy stejný význam jako hebrejské „Adam“) upadli jeho potomci do mravní zkaženosti. Jen jeden muž zůstal spravedlivý, a to byl Nu-uh, který začal stavět velkou loď a pak přišla celosvětová potopa. Přes mongolské Tatary, Bataky na Sumatře, Indiány v severní a jižní Americe, Číňany, Skandinávce, Afričany a další národy, s jejich literárními doklady o celosvětové potopě, by se dalo pokračovat dál. Známá je též babylónská verze potopy z Ninive, epos o Gilgamešovi, kterou můžeme tak, jako všechny ostatní, porovnávat s biblickým podáním v knize Genesis.“ – [35]
[Závěr]
S nadcházejícími poznatky z geologie, archeologie, paleontologie a paleo-hydrauliky se o katastrofických hypotézách nediskutovalo nikdy tak živě, jako v poslední dekádě tohoto století. Ačkoli se vědecká majorita (zatím) brání myšlence o globálním charakteru biblické potopy, dnes již otevřeně uznává, že záplava (sic lokální, popř. vymezeně kontinentální) uspokojivě přináší odpovědi tam, kde si Lyellova teorie neví rady od samého začátku.
Víru není třeba vysvětlovat vědou vzhledem k její rozšířené představě neslučitelnosti, skutečná věda nestojí proti víře, nýbrž po boku, není nad ní, ale ruku v ruce s ní. Závěry vědy na cestě za poznáním, mohou být křivolaké, plné pádů, omylů a oprav. Avšak víra, inspirovaná Boží přesahující moudrostí, jde přímou a neporušenou cestou, je-li tomu tak, pak poté jednou spolu s vědou dojde ke stejnému cíli.
Úvaha si nekladla za cíl tzv. vědeckou cestou dokázat pravdivost svědectví Bible či dokonce "existenci Boha", ale poukázat na to, že zpráva z knihy Genesis má k mýtu a fiktivní představě hebrejských pastevců na hony daleko.
[Odkazy, použitá literatura, výpočty a vysvětlivky]
[1] - Výpočet:
V důsledku skleníkového efektu teplota vzduchu na Zemi mohla odhadem činit v průměru 25 °C, pro výpočet zahrnujeme relativní vlhkost vzduchu ϕ(r) = 100 % (tj. ekvivalent vlhkosti vzduchu v tropickém deštném pralese). Absolutní vlhkost vzduchu nasyceného vodními párami je tedy: ϕ(n) = 23 [g/m3](1)
ϕ(n) obecně též vyjadřujeme jako ϕ(n) = m(g) / V(z), kde m(g) je hmotnost vodní páry v závislosti na objemu atmosféry Země V(z). My si ale musíme uvědomit, že většina hmotnosti atmosféry země je přibližně do 11 km. Vzhledem k nízké teplotě a tlaku budeme raději předpokládat atmosferický sloupec o velikosti zhruba 8,2 km, střízlivým odhadem potom objem množství vodních par, obsažených v atmosféře Země V(z) bude činit asi 4,2.10^18 [kg/m3].
Ze vztahu plyne, že: m(g) = ϕ(n) . V = 0,023 . 4,2.10^18 = 9,66.10^16 kg (vody)
Nyní stojíme před nesnadnou matematickou úlohou: Jak silná vrstva se z tohoto množství vody utvoří na Zemi? Nelze spočítat objem všech pevnin, hor, formací, jejich úhel stoupání apod., které na základě klasického Archimédova zákona mohou výšku stoupání hladiny světových oceánů a moří do značné míry zkreslit. Intuitivně tušíme, že mocnost této vodní vrstvy nebude znatelná, proto korelační závislost zanedbáme, a přejdeme k jednoduché analogii:
Podle vědců, kdyby se veškerá vodní masa vázaná ve formě ledovců naráz rozpustila, hladina světových oceánů a moří by se zvedla o 70 m (2). Voda vázaná do všech ledovců na Zemi činí asi 24.10^6 km3, tj. 24.10^18 kg vody. Vstříc výsledku na základě jednoduché trojčlenky tak zjišťujeme, že relativní výška hladiny oceánů po následné kondenzaci veškeré "skleníkové" vrstvy v době Noeho činí asi: 0,281 m, tedy 28,1 cm.
(Výsledek je pouze ilustrační.)/http://nejotazky.nazory.cz/
V Mexiku 20. února r. 1943 vesničce zvané Paricutin začal stoupat kouř z kukuřičného pole. Tohoto zvláštního přírodního úkazu byli svědky tamní obyvatelé, kteří pořídili několik fotografií:
http://pacomayofotografo.mex.tl/pg-files/0/8/6/b/b/6/d/086bb6ddea69c166d...
V místě vulkanického epicentra následující den doslova „vyrostl“ kopec o výšce 40 m, za týden měl již 100 m, a za 9 let, tj. v roce 1952, 424 m ustálené výšky, uchované až do současnosti:
http://farm2.staticflickr.com/1284/1206226431_f664b14afb_b.jpg
Podmořská sopka Monowai Cone u Nového Zélandu však drží rekord, ta za během pouhých 5 dnů „vyrostla“ o celých 79 m [14]. Před 5 měsíci obletěla svět zpráva, která oslovila, jak laickou, tak odbornou veřejnost. V Tichém oceáně byla objevena největší sopka na Zemi: Tamu Massif, o rozloze 310 000 km2 [15] - to je srovnatelná velikost rozlohy Velké Británie a Irska dohromady.
Viz. obr:
http://www.slate.com/content/dam/slate/blogs/trending/2013/09/06/TNC1309...
Vědci si zpočátku mysleli, že se jedná o vulkanický komplex s několika magmatickými zdroji, novější výzkumy i údaje toto domnění však vyvrací. Ukázalo se, že se jedná o kolosální sopku, která vznikla během jediné erupce v raném období křídy, což je perioda, kterou – kromě evolučního počítání – jednoznačně zařazujeme k průběhu období potopy. Nyní si položme základní otázku: Co se stane, když se ve vodě obdobná masa hornin začne nadzvedávat? Ano, zvýší se hladina oceánů. A teď si představme obdobných sopečných útvarů a množství hor [16] jen v Tichém oceáně:
http://www.litosfera.wz.cz/tichyocean.jpg
Ačkoli všechny sopky nebyly aktivní (některé vznikly později po potopě) a pokaždé primárně nemuselo docházet k obrovskému výlevu lávy k bezprostřednímu styku s vodou (nepotřebujeme vařící oceán), většinou mohlo docházet k jakémusi „nabobtnání“ a tektonickému "nadzvedávání" dna.
V úterý 24. září minulého roku došlo v Pákistánu k významnému zemětřesení [17], druhý den, nedaleko města Gwadar, asi 380 km od epicentra zemětřesení se na pobřeží Makran k překvapení všech objevil tento ostrov:
http://p1-cdn.trrsf.com/image/fget/cf/619/464/images.terra.com/2013/09/2...
Místní obyvatelé jej nazvali: "Zalzala Jazira", obr:
http://im.ft-static.com/content/images/6eaed9bf-854f-4b8a-934d-5cb23eb5c...
http://news.bbcimg.co.uk/media/images/70115000/jpg/_70115209_89dfb451-8e...
Ostrov byl: 152 m dlouhý a 182 široký, s výškou 18-21 m. Za měsíc klesl o 3 m a v klesání pokračuje [18]. (Viz: video a další informace -> [19])
Satelitní snímky:
http://earthobservatory.nasa.gov/NaturalHazards/view.php?id=82146
Nutno podotknou, tato geologická událost nebyla doprovázena žádnou vulkanickou aktivitou, geologický útvar vyrostl takříkajíc jako "houby po dešti".
Pokud diagenetické a tektonické procesy nedlouho po potopě byly nesčetněkrát větší, což být musely, nebylo by zdaleka udivující, že se během velmi relativně krátkém časovém období vyvrásnilo celé pohoří a vznikly různé geologické formace do neočekávaných výšek.
Dostáváme se tak k hlavnímu a klíčovému konceptu, ve kterém zastánci biblické potopy nepotřebují řešit, kde se na Zemi vzalo tolik vody, když tuto - pro mnohé odpůrce neprůstřelnou otázku - zodpovídá jednoduchý Archimédův zákon. Když jsem se na toto téma bavil s několika hydrogeology, jeden z nich mi na rovinu řekl, že to vůbec není problém, klíčové a rozhodující ke zvýšení hladiny světových oceánů je prý distribuce hmoty. Takže, kdyby se oceány rovnoměrně rozložily po celém zemském povrchu, vytvořily by vrstvu vysokou 2440 m, jak např. poznamenává [20] hydrogeolog Prof. RNDr. Bohumír Janský, CSc. Podle výpočtů „Wiki.gis.com“ [21] pokud by veškerá hydrosféra byla rovnoměrně rozprostřena, dosahovala by výška vody po celé zemi v průměru víc, jak 2700 m. To je dostatečné množství vody na to, aby byl zatopen veškerý předpotopní svět, včetně námi předpokládaných tehdy nejvyšších vrcholů.
Globální katastrofická událost způsobila zvýšení teplot všech světových oceánů a měla za následek vymření, víc jak 99 % [22] všech živočišných a rostlinných druhů na Zemi.
[Hladina předpotopních oceánů]
V Jižním oceáně byly nalezeny obrovské pole mrtvých fosilních korálů do hloubky 1400 m [23]. Stejně tak mnoho fosilních útesů se nachází na dně Tichého oceánu, jak ve své přednášce poznamenává [24] prof. Dr. Veith. Naopak existují zase fosilní korály nacházející se hluboko ve vnitrozemí. Např. v Národním parku Windjana George (Austrálie) se táhne devonský korálový bariérový útes, o délce 3,5 km a místy dosahuje výšky 100 m:
http://bungakubu.kokushikan.ac.jp/chiri/EarthWacht/July2004/windjana.jpg
(více: [25])
Většina pradávných tropických korálových ekosystémů nemohla růst, než do hloubky 50 m [26]. Obdobně přítomnost křídových usazenin (téhož stáří) po celém světě také svědčí o tom, že hladina světových oceánů byla relativně nízká. Téměř všechny vápencové usazeniny spočívají na stejném geologickém podkladu, tzv. glaukonistickém pískovci [27]. K akumulaci křídy v podobě nahromaděných odumřelých schránek mořských živočichů (planktonu) nedochází ve velkých hloubkách, protože skořepina, jenž je složená z uhličitanu vápenatého, se rozpustí dříve, než se usadí na dně moří. Ke vzniku křídových formací proto dochází v relativně mělkých a klidných vodách, což tomuto pojetí model potopy vyhovuje [28].
[Sedimenty a záplavové vlny]
Geologická skripta uvádí [29], že až 80 % zemského pevninského povrchu tvoří sedimenty - tedy opět v souladu se základní tezí potopy. Podmořské kaňony [viz 6] ale i přemístění obrovského množství hornin na stovky, ne-li tisíce kilometrů (např. Navajinský a Kokonský pískovec), viz obr.:
http://legacy-cdn-assets.answersingenesis.org/assets/images/articles/am/...
Není to vlastně ani tak dlouho, co vědci ze St. Adrews přišli se závěrem, že před zhruba 5500 lety př. n. l. byla na severu Evropy, mezi Anglií a Dánskem zaplavena pevnina zvaná Dodderland, o velikosti Belgie [30]. To není v rozporu se zjištěním, že přibližně v tu stejnou dobu došlo shodou okolností k zaplavení rozsáhlé oblasti Černého moře [31]. Též myšlenku o obřích záplavových vlnách nalezneme prakticky po celém světě, např. v Austrálii před údajnými 6000 lety došlo k záplavové vlně vysoké až 130 m [32]. Podobně celé Severozápadní pacifické pobřeží Severní Ameriky bylo během několika hodin zcela přetvořeno missourskou potopou, k níž údajně došlo v rámci poslední doby ledové [33]. Záplavové vlny naplnily několik dnes už neexistujících moří: Kaspické moře a Aralské jezero [tamtéž].
[Potopa a její tradice]
Příběh o potopě se nezávisle traduje již tisíce let v mnoha národech a kmenech světa. Např. mezi Kurnaji v Austrálii, Čiriguany v Bolívii, mořskými Dajaky na Borneu, Kríji v Kanadě, původními obyvateli Kuby, Masaji ve východní Africe, Maory na Novém Zélandu, také na Fidži, ve Francouzské Polynésii, na Islandu, v Mexiku, v Rusku, ve Vietnamu, v Peru, na Aljašce… Všechny tyto příběhy se vyznačují několika společnými rysy [34]:
- zničení světa vodou
- božská příčina
- varování předem
- záchrana jen několika lidí
- záchrana zvířat
- k záchraně použito plavidlo
Badatelé obvykle soudí, že není možné, aby tyto pověsti pocházely z kontaktu s misionáři a musí být tedy založeny na skutečné události.
„Domorodci v Súdánu nazývají jedno tamní jezero Bahar el Nuh (jezero Noach) a věří, že potopa zatopila celou zemi a začala u tohoto jezera. Hotentoti nazývají prarodiče svého plemene Noh a Hing-Noh. Domorodci Grónska vypravují, že na této zemi byla desátá generace lidí od počátku, když přišla celosvětová potopa a země byla zaplavena. Havajští domorodci vypravují, že dlouho po smrti prvního člověka Kumu-Honus (“muž ze země”, tedy stejný význam jako hebrejské „Adam“) upadli jeho potomci do mravní zkaženosti. Jen jeden muž zůstal spravedlivý, a to byl Nu-uh, který začal stavět velkou loď a pak přišla celosvětová potopa. Přes mongolské Tatary, Bataky na Sumatře, Indiány v severní a jižní Americe, Číňany, Skandinávce, Afričany a další národy, s jejich literárními doklady o celosvětové potopě, by se dalo pokračovat dál. Známá je též babylónská verze potopy z Ninive, epos o Gilgamešovi, kterou můžeme tak, jako všechny ostatní, porovnávat s biblickým podáním v knize Genesis.“ – [35]
[Závěr]
S nadcházejícími poznatky z geologie, archeologie, paleontologie a paleo-hydrauliky se o katastrofických hypotézách nediskutovalo nikdy tak živě, jako v poslední dekádě tohoto století. Ačkoli se vědecká majorita (zatím) brání myšlence o globálním charakteru biblické potopy, dnes již otevřeně uznává, že záplava (sic lokální, popř. vymezeně kontinentální) uspokojivě přináší odpovědi tam, kde si Lyellova teorie neví rady od samého začátku.
Víru není třeba vysvětlovat vědou vzhledem k její rozšířené představě neslučitelnosti, skutečná věda nestojí proti víře, nýbrž po boku, není nad ní, ale ruku v ruce s ní. Závěry vědy na cestě za poznáním, mohou být křivolaké, plné pádů, omylů a oprav. Avšak víra, inspirovaná Boží přesahující moudrostí, jde přímou a neporušenou cestou, je-li tomu tak, pak poté jednou spolu s vědou dojde ke stejnému cíli.
Úvaha si nekladla za cíl tzv. vědeckou cestou dokázat pravdivost svědectví Bible či dokonce "existenci Boha", ale poukázat na to, že zpráva z knihy Genesis má k mýtu a fiktivní představě hebrejských pastevců na hony daleko.
[Odkazy, použitá literatura, výpočty a vysvětlivky]
[1] - Výpočet:
V důsledku skleníkového efektu teplota vzduchu na Zemi mohla odhadem činit v průměru 25 °C, pro výpočet zahrnujeme relativní vlhkost vzduchu ϕ(r) = 100 % (tj. ekvivalent vlhkosti vzduchu v tropickém deštném pralese). Absolutní vlhkost vzduchu nasyceného vodními párami je tedy: ϕ(n) = 23 [g/m3](1)
ϕ(n) obecně též vyjadřujeme jako ϕ(n) = m(g) / V(z), kde m(g) je hmotnost vodní páry v závislosti na objemu atmosféry Země V(z). My si ale musíme uvědomit, že většina hmotnosti atmosféry země je přibližně do 11 km. Vzhledem k nízké teplotě a tlaku budeme raději předpokládat atmosferický sloupec o velikosti zhruba 8,2 km, střízlivým odhadem potom objem množství vodních par, obsažených v atmosféře Země V(z) bude činit asi 4,2.10^18 [kg/m3].
Ze vztahu plyne, že: m(g) = ϕ(n) . V = 0,023 . 4,2.10^18 = 9,66.10^16 kg (vody)
Nyní stojíme před nesnadnou matematickou úlohou: Jak silná vrstva se z tohoto množství vody utvoří na Zemi? Nelze spočítat objem všech pevnin, hor, formací, jejich úhel stoupání apod., které na základě klasického Archimédova zákona mohou výšku stoupání hladiny světových oceánů a moří do značné míry zkreslit. Intuitivně tušíme, že mocnost této vodní vrstvy nebude znatelná, proto korelační závislost zanedbáme, a přejdeme k jednoduché analogii:
Podle vědců, kdyby se veškerá vodní masa vázaná ve formě ledovců naráz rozpustila, hladina světových oceánů a moří by se zvedla o 70 m (2). Voda vázaná do všech ledovců na Zemi činí asi 24.10^6 km3, tj. 24.10^18 kg vody. Vstříc výsledku na základě jednoduché trojčlenky tak zjišťujeme, že relativní výška hladiny oceánů po následné kondenzaci veškeré "skleníkové" vrstvy v době Noeho činí asi: 0,281 m, tedy 28,1 cm.
(Výsledek je pouze ilustrační.)/http://nejotazky.nazory.cz/
21 denní karmické čištění duše/ 5500 Kč
Diagnostika energetického systému s vysvětleními / 1200 Kč
Výklad z tarot pro Vaši situaci -1-2 A4 strany / 400 Kč
Navštivte také
Kontakt na KARMICKÉ ČIŠTĚNÍ:
spiritlecba@email.cz
spiritlecba@email.cz
