zbylý kyslík, jakožto těžší plyn zůstává v atmosféře a začne se vázat ve sloučeniny. Země by se tedy za mnoho let mohla podobat svému Rudému protějšku, bohatému na oxidy. Vědci z California Institute of Technology spočítali, že proces fotodisociace je schopen vytvořit až 32x více kyslíku, než se nachází v současné atmosféře, a minimálně 1/4 tohoto množství musela být na Zemi přítomna po více než 99 % trvání její existence [2].
Co to znamená? Kdyby se pro představu jen současné množství kyslíku (dceřiný prvek) v atmosféře sloučilo s původním vodíkem, který vlivem slabší gravitace Země unikl do okolního vesmíru, měli bychom množství čisté vody cca na 9,4 milionů km3 pro 1/4 disponujícího procesu [3]. Tato 1/4 - je-li teze pravdivá - musela být přítomna po více, než 99 % trvání existence země, avšak proces fotodisociace by byl schopen "vytvořit" až 4x větší množství, tj. rozložit 37,7 milionů km3 vody na vodík a kyslík, což je mimochodem větší množství vody, než se nachází ve formě ledovců (cca 24 mil. km3) [4].
Mnoho lidí si to příliš neuvědomuje, ale podstatné množství kyslíku v atmosféře pochází právě z tohoto chemického procesu, zároveň také získáváme odpověď na to, kam zmizela určitá část vody z období potopy. Ačkoli miliony km3 vody mohou představovat obrovský zdroj vody, stále nejsou dostatečné na zatopení celé planety, natož nejvyšších vrcholů hor.
[Podzemní voda "zemské propasti"]

Plocha souše činí asi 149 mil. km2 [5] Protože však v minulosti souše zahrnovaly daleko větší povrch (např. Beringův kaňon dnes již zasahuje 400 km dál pod hladinu moře [6]) viz. digitální model reliéfu a batymetrie pobřeží Kalifornie:

-byla plocha souše daleko rozlehlejší a tedy i hlubinný podzemní rezervoár vody větší. Můžeme v hrubých odhadech zvážit, že plocha souše v předpotopní době, včetně dnes již potopených ostrovů, mohla dohromady činit min. 180 mil. km2.
Jeden z nejhlubších dolů Tau-Tona v Johannesburgu, o hloubce 3,6 km dosahuje teploty asi 60 °C. Jiný důl o hloubce 5 km dosahuje 70 °C [7]. Teplotní geotermální gradient se liší s typem horniny, proto se pohybuje v relativně velkém rozmezí od 10 až do 30 °C [8] s každým kilometrem směrem ke středu Země (záleží na typu horniny, tepelném proudění v daném místě apod.). Pokud v předpotopním světě existovaly miliony podzemních rezervoárů vody, od hloubky 250-2200 m (hlouběji nad 3 km již zřejmě asi ne, poněvadž vlivem vyšší teploty by voda začala bouřlivě reagovat), hypoteticky by to znamenalo, že na nějakých 120 mil. km2 (nelze zvažovat všech 180 mil. km2) souše by připadalo podzemního množství vody až na 264 mil. km3. To je srovnatelný objem vody s objemem Indického oceánu [9].
Mohly by se rezervoáry vody teoreticky nacházet v hloubkách až 2200 m? Na předloženou úvahu, např. RNDr. Mojžíš z České geologické služby odpověděl pozitivně: mohly. My bychom však - pokud možno - chtěli vědět, zda skutečně něco takové může existovat?
Asi před 5 měsíci přišla zpráva z Keni (oblast Turkana) o nálezu obrovského podzemního rezervoáru vody, označovaném též jako "Lotikipi Basin Aquifer", s objemem cca 207 miliard kubických metrů vody [10]! Skotské jezero Lochness by se do něj vešlo 25x [11]. Kromě toho, že má celý region na 70 let postaráno o vodu, pozoruhodná je geologická poloha: Kolektor Lotikipi se nachází cca 300 m pod povrchem a podle seismiky se báze nachází v hloubce až 3 km.

Naše úvaha tedy není založena na fikci. Avšak několik stovek milionů km3 plně nestačí k zatopení celé planety, je třeba se proto posunout k další úvaze.
[Předpotopní svět]
Svět před globální potopou byl zcela odlišný od současného pozorovatelného světa, nejen co do rozmanitosti a velikosti forem života, ale především z geologického a hydrogeologického hlediska. Tehdy neexistovaly obrovské příkopy a propasti jakým je Challengerova prohlubeň (11 km) v Tichém oceánu, stejně tak nebyly hory, které by dosahovaly značných výšek jako dnes. V biblickém katastrofickém modelu se předpokládá, že výška hor pravděpodobně nepřesahovala víc, jak 2650 m.
Na základě konvekčního evolučního nazírání, vycházejícího z principu aktualismu, kde procesy diageneze a elevace horstev probíhají v řádech miliony let, se taková úvaha zdá být nepřijatelná, ale uvažme, že kdyby proces elevace horstev, např. hory Mt. Everest byl pouze 17x rychlejší, než dnes, pak by za 5 tisíc let přesáhla 8 km, tj. v průměru 3 mm denně. Ještě v nedávné době se uvádělo [12], že k jejímu nadzvedávání dochází v řádech několika mm/rok, podle novějších zpráv je hodnota ve skutečnost daleko vyšší, cca 6,1 cm/rok [13] - to je asi 15x více oproti předešlým údajům. Mimo jiné na jejím úpatí nalézáme různé druhy amonitů, trilobitů, členovců, korýšů, mořské lastury apod., což je v souladu s modelem potopy.
[Kde se vzalo tolik vody?]
V Mexiku 20. února r. 1943 vesničce zvané Paricutin začal stoupat kouř z kukuřičného pole. Tohoto zvláštního přírodního úkazu byli svědky tamní obyvatelé.

V místě vulkanického epicentra následující den doslova „vyrostl“ kopec o výšce 40 m, za týden měl již 100 m, a za 9 let, tj. v roce 1952, 424 m ustálené výšky, uchované až do současnosti.