Je rok 1326, žiji v Portugalsku.
Jsem chudou ženou v domu jednoho z rybářů, žijeme na okraji útesu, kde můj muž postavil malý domek, vlastně je to z našeho pohledu chatrč, kolem je jen tráva, trochu ušlapané hlíny kolem zápraží, a chatrné dveře jen na zástrčku ze dřeva, uvnitř máme jednu světničku, dvě malá okna, také velice malá a chatrná. U stěny k východu je postel, tak jeden a půl lůžka, jedna deka hrubě tkaná, vypadá to, jako hadr na podlahu dnes používán, ale pro nás je to ta nejteplejší deka, slamník vespod a polštář ze slámy-prostě kus hrubé tkaniny sešitý do tvaru obdélníka a vycpaný slámou, vlastně né senem, dělala jsem to já sama, když muž stavil tuto chatrč, seděla jsem na trávníku a šila z hrubé tkaniny obdélníkový povlak, do něj jsem potom nacpávala suchou trávu, kterou jsme s mužem natrhali už zrána, když slunce jen vycházelo, aby to dobře přes den proschlo a já to mohla použít do vycpání polštáře. Stejným způsobem jsem udělala také slamník, který dal můj muž na hrubou postel, co ji udělal. Ale byli jsme tehdy mladí a šťastní. Postel stála u okna, uprostřed místnosti bylo ohniště s umně udělanými kamny z kamenů, kde jsem dělala jídlo. Muž byl velmi šikovný a uměl mi postavit i pec, kde jsem dělávala placky, bylo-li z čeho.
Uprostřed místnosti byl prostor, u stěny naproti posteli stál stůl s lavicí k sezení a na straně jedna židle, vše vytvořil můj muž. Vedle lavice stála police, velká od země až do výšky asi 1,5 metru s policemi, kde bylo naše nádobí, tři talíře, tři lžíce, pár hrnků, jeden sádlák, a další nádoba s moukou, cukr zde není, ale sůl ano, získávám ji z moře, pak ji prodávám, když jdu do přístavu. Dokonce máme trochu medu, což je veliká vzácnost, dává se na kaši, na nemoci, a mám zde mnoho bylinek, často chodím do okolí sbírat léčivé bylinky na mazání a čaje, chodívám sama, když je muž na moři.
Místnost je tmavá, málo osvětlená, přes den, ale večer, nemáme na mrhání peněz na svíčky, takže mám jen jednu, a moc s ní nesvítíme, když je tma, jdeme spát, tak se to tu dělává. Muž stejně vstává brzy, ještě za tmy, aby vyplouval denně na moře a chytal tam ryby, které pak můžeme prodávat nebo i sami jíst, někdy je úlovek bohatý a my si dokoupíme vše, co potřebujeme, jindy přijede jen s málem, tak tak, že sami máme co jíst.
Muž se jmenuje Joaquim, znamená to, ten, co se na něco zaměřuje, to proto, že jako malý se díval často na moře, stál a stál a hodiny se jen díval na moře-začali mu tak tedy říkat, a já …? Já se jmenuji Margarida, to znamená perla. Podle toho, že moje oči měly barvu tmavých perel, odlesk temného moře, kdo mi toto jméno dal už nevím.
Byla jsem sirotek. Stejně, jako můj Joaquim. Toulala jsem se v kraji snad od mala, lidé mi dávali kousky chleba, ryb a za tvrdou dřinu trochu teplé polévky. Sloužila jsem hned tam a hned jinde, chodívala jsem špinavá, neučesaná a často hladová, tak běžel čas, než mne potkal můj Joaquim. Byl to urostlý chlapec, který mne našel na cestě zaprášené sedící a hladovou, mohlo mi být tak 13 let, kdo ví tady se čas měří jinak, jen to přirovnávám k dnešním dětem. Tak čas běžel a my se potloukali světem a našim krajem. Po mnoha letech se naše city otevřely a on si mne vzal za svou ženu, od pána jsme dostali dokonce kus pozemku, jasně neužitečného, ale našeho, byl to jen písek a v něm trocha trávy dokola jen útes a moře, cestička k moři byla vyšlapaná a dobře udržovaná, náš domeček byl malý, ale pro nás skvělý a útulný, měl kolem kůly, jak na ochranu, tak na sušení prádla a sítí.
Místu, kde žijeme, se říkávalo různě, dnes má název Faro, a je hlavním městem v Algarve, bylo to staré místo, spíše vesnice, než město, jako je tomu dnes. Dříve zde nebyly ani honosné domy, ani to nebyl nijak významný přístav, jen tu a tam zakotvila zde větší loď, v celku klidný kraj pro život. Ale i zde byli páni a kmáni, a my náleželi ke kmánům, tedy chudině, ale nestěžovala jsem si, naopak byla jsem vděčná za to, co máme, můj muž byl hodný, snaživý a pracovitý, sám znal mnoho řemesel, jelikož mnohdy za mládí pomáhal jen za jídlo, byl najímán všude, věděl tedy víc, než jiní muži jeho věku.
Já brzy otěhotněla, milovali jsme se a náš život se zdál být pohádkou, ale jak to už bývá každý pohádkový příběh není takový, jak bychom si přáli. Dokud byl mír a klid, bylo nám skvěle, ale právě, když jsem čekala své první dítě, objevili naši zátoku piráti, byli to nelítostní muži, jež drancovali a sužovali celé pobřeží v okolí, žel chtěli i nás, verbovali muže na loď, mnoho dní jim odmítal, žel nastal čas, kdy pro něj došla tlupa námořních zlodějů a odvlekli jej na loď. Pak se vrátil za mnoho dní, nevím, jak to bylo dlouho, ale náš syn měl už první rok za sebou.
Znovu byl čas léta, slunce bylo vysoko, a loď zrána zakotvila nedaleko v moři, námořníci pak připlouvali na malých bárkách do vesničky. S nimi doplul i můj Joaquim, byl opálený, jasného pohledu, silných paží, ale už to nebyl v duši on, byl opilý, kouřil nějakou vonnou trávu, která z něj udělala trosku, začal být víc mimo tento náš svět, než bylo zdrávo. Také jeho chování se ke mně změnilo, byl hrubý, násilnický a můj život se tím změnil v trápení, bolest a žal. Vítala jsem všechny dny, kdy odcházel, a modlila se, aby se raději nevracel. Tak míjel čas, náš syn rostl a dospíval v muže, mnohokrát jsem za ten čas čekala další děti, ale žel vždy marně, častokrát jsem potratila, a muž si mne úplně přestal vážit, naše komunikace se zhustila jen na hádky, strach a nenávist, nakonec jsem už nevěděla, jak dál..sedávala jsem často u moře, dívávala se na hladinu a myslela na to, že mne vlny houpají a já odnášená mořem jsem na bárce naděje a lásky…jednou, když už to nebylo pro mne k vydržení a muž rozbil doma co se dalo a znovu a znovu mne bil a trýznil, začala jsem utíkat k útesům, dál a dál, a on běžel za mnou svým tápavým krokem se blížil a já prostě a klidně skočila dolů, padala jsem do vln.
Ty se za mnou zase zavřely, jako když otevřete dveře, vejdete a za vámi se zavře…padala jsem níž, a níž, a pak jsem se zhluboka nadechla…voda mi zalívala plíce, strach a úzkost mne pojala, ale to jen na chvíli, možná jen zlomek času..pak, se vše prosvětlilo….kolem dokola byli moji andílci, někdo mne zvedal z vln a já se dívala najednou na své tělo, jež leželo bez vlády na dně moře, vlny si s ním pohrávaly, zvedaly jej ze dna a točily jím v příboji…já tam už nebyla…moji andělé mne doprovázeli ke světlu, ještě jednou jsem se ohlédla na Joaquima a moje duše mu říkala: “Miluji tě a vše ti odpouštím…“ a vznesla jsem se výš a výš, po cestě se ke mně přidávaly jiné a další duše, pak jsem se dostala do brány, veliké a složené z mnoha odstínů barev, tam mi byl ukázán můj právě minulý život na zemi, vše dobré, ale i vše zlé, bylo mi vysvětleno, co smím a co ne, a byla mi ukázána bolest mého syna, když mi házel květiny do moře, cítila jsem každou jeho slzu, cítila jsem i jeho lítost a cítila jsem i jeho nenávist k jeho otci, a toto byl závazek, co jsem musela očistit, ten vznikl, když jsem se rozhodla sama ukončit svou existenci.
Mocná bytost mi vysvětlovala, že toto je mou vinou, a na to jsem neměla právo, a že toto budu muset u syna odčinit a očistit jeho mysl od nenávisti k otci, že jsem svým „Útěkem způsobila bolest“, jež má mnoho důsledků, a jedním z nejhorších je nenávist mezi synem a otcem. Proto jsem musela se jít znovu vzdělávat, a rychle se narodit znovu, abych stihla zmírnit stav komunikace mezi mým tehdy synem a mým milovaným Joaquimem. Není vyšší energie, než samotný tok pravdy. A právě ten musíme beze zbytku následovat. Tak se stalo i mně.
Můj syn si našel dívku svého srdce, a jejich dítětem jsem se stala já, tedy můj duch se rozhodl jít zpět na Zemi, narodit se mé snaše a snažit se urovnávat to, co sám způsobil tím, že jsem předčasně odešla ze života. A tak jsem se narodila, byla jsem znovu dívenka, křehoučká, maličká, ale čilá a na tuto dobu snad velmi přemýšlející a rozumná.

Jak odčinit nový závazek?
Rychlý život Eliza
Odčinit závazek, Karmického bloku, co jsem způsobila svou smrtí, byl jediný úkol mojí duše, proto jsem se musela stihnout narodit ještě za života mého někdejšího muže, a mého někdejšího syna, bylo mi vyšší bytostí doporučeno, jak to celé zvládnout, byl mi naskenován můj nový život v novém těle malé dívenky, jež bude oporou nejen svému otci – mému synovi z minulého života, ale také bude oporou svému nyní dědečkovi – mému někdejšímu muži Joaquimovi.
Psal se rok 1358 a já se za temné noci s úplňkem Měsíce narodila do rodiny mého někdejšího syna Luize a jeho ženy Judit. Byl to nádherný rok, plný hojnosti a dostatku jídla, radosti i slunce. A já rostla a rostla, sem tam jsem potkávala i dědečka, tak jsem říkala mému někdejšímu muži Joaquimovi. Byl to ponurý muž, sehnutý s bílými vlasy, nikdy se nesmál, byl stále jen vážný, zadumaný do své činnosti pletení sítí a mužné práce rybáře. Žil nedaleko svého syna, který si založil svou rodinu, ale moc se nestýkali, protože syn svého otce vinil ze smrti matky, tedy mne v minulém životě, když jsem sama ukončila život ve vlnách moře.
Po tom, co jsem zemřela, se můj muž přestal napájet vínem, přestal kouřit onu zvláštně vonící fajku s tím cizokrajným tabákem, který koupil v dalekém kraji šikmookých lidí na východě. Takže začal být sám, obviňoval se za moji smrt, začal si uvědomovat to, co se stalo, hlavně po mém pohřbu, kdy byly jen květiny vhazovány do moře. Po tom se vzdálil všem lidem, chtěl být jen a jen sám se svou provinilou duší, syn s ním vůbec nemluvil, u mnoho let je po mém pohřbu a já jsem se již narodila a mám radost ze shledání s blízkými, které jsem tak náhle opustila. Moje smrt pro mne nebyla zlá, bylo to vcelku velmi příjemné, když pominu strach ze smrti, který se spouští než se utopíte a zalijí se vám plíce vodou, ale pak je to už dobrý pocit.
Teď jsem miminko, drží mne v náručí moje matka, žena mého syna, jsem spokojená a užívám si svého nového života, vidím nad sebou tvář mého muže Jaoquima, dívá se na mne, a já se usmívám, začínám mít tu správnou radost ze života, směji se na celé kolo a nahlas. Všichni jsou tím udivení, jak reaguji na toho starého morousa, a co on? Začíná se také na mne usmívat, bere mne za ručičku a hladí moje prstíky, naše duše se poznaly, od té doby se častěji a častěji setkával můj muž a můj syn, protože já malá holčička každý den vzpomínám na dědu, volám ho a chci jít za ním, tak se postupem času ohlazují živé bolesti těch dvou mužů, až dojde k tomu, že se spolu začnou pomalu bavit, jen tak, aby řeč nestála, mám rok za rokem víc řečí, víc možností ke komunikaci, povídám si často s tátou, ale i s mámou, často mne vodí k mému pro ně „protivnému a nerudnému muži“, k mému dědečkovi v tomto bytí, povídáme si spolu, vzpomíná na babičku, na ženu co tak moc miloval, povídá mi o ní a já poslouchám a hraji si s dřevěnou lodičkou na kraji moře, když děda vytahuje sítě z bárky, aby je čistil a spravoval. Rok za rokem jde a já jsem už 13 letá dívenka, pomáhám jim všem jak se dá na malou holku. Mám na starosti domácnost, sbírání bylin, ale i na pláži šnečků, které pak maminka dělá se skvělou omáčkou, jíme ji s plackovým chlebem, dělaným na plotně.
Tak míjí den za dnem, denně chodím za dědou, pomáhám mu se sítěmi, se sušením ryb a někdy i na trhu je prodávat, povídá mi, jako dnes o babičce, jak také tak prodávala, a já na to: „ já vím, byla jsem tu snad stokrát, tady jsem měla ryby od tebe, tady ležely troky, tady pak do kapsáře jsem si dávala penízky, a nakonec dne jsem šla a koupila si trochu mouky, mléka nebo medu, či ovoce.“ Všimla jsem si, jak němě stál a poslouchal mne, jako bych byla přízrak, a tak jsem se rozpovídala dál: „býval jsi dlouho na moři, náš syn byl se mnou a chodili jsme na bylinky, ty jsem pak také prodávala zde na tržnici, a ty jsi pak večer přišel domů s úlovkem pro nás k večeři - platýze jsi miloval, dělala jsem ho na šalvěji a másle, voněla pak celá chýše, jaká to byla dobrota“, odmlčela jsem se.
Děda se na mne díval zakalenýma očima plnýma slz. Poprvé jsem jej viděla plakat. „Kdo jsi Elízo, kdo doopravdy jsi?“, vysypal ze sebe, a pak začal prosit Boha o pomoc, aby z něj smysl tu vinu, co cítil dlouhá léta za smrt své ženy. Mlčela jsem, a jen se na něj dívala, mám splněno. Vrátil se ke zdrojové energii láskyplného toku, pokorný a v lásce k Bohu, o to šlo. Smíření. Sám se sebou, smířený s tím, co jsem já v minulosti udělala, co by jeho žena plná neštěstí. Moje pozornost se tak mohla obrátit na to, aby se můj otec a můj dědeček začali spolu bavit a odpustili si.
Toho dne jsme odešli brzy domů, děda mne odvedl a zbytek dne byl u moře a modlil se k bohu moře, prosil za mou duši, za odpuštění i mezi námi dvěma, což bylo skvělé. A můj otec mezitím stále uzavřený, myslel na mne a na matku, donesl toho dne dost ryb a dost vajec, medu a nějakých dobrot z trhu, když šel domů. Měli jsme tehdy docela hostinu, jedla jsem podivné ovoce, cizokrajné, to u nás prý neroste, pak přišel večer i děda, šel rovnou za tátou, poděkoval mu za to, že smí s námi být, a můj otec, se usmál a řekl mu: „ matka tě milovala a tys jí ublížil, ona ti už asi odpustila, proto nám Bůh dal Elízu, proto je na ni tak podobná, a tak i já ti táto odpouštím.
Smíš k nám přijít kdykoli, nakonec naučil jsi mne všemu, co znám, posaď se a jez.“ Usmál se a ukázal dědovi na židli u stolu, já se smála a tleskala rukama, tím byly moje hlavní úkoly duše zcela splněny pro tuto inkarnaci, a můj další život pak plynul běžně, dospěla jsem, vdala se, měla další děti a prožila tak správně svou inkarnaci, až do mojí smrti v roce 1400, kdy jsem zemřela při nemoci srdce, steskem po mém manželovi, který zemřel na moři při lovu ryb. Tento život jsem prožila zcela běžným způsobem a s vědomím, že žiji za odměnu v bázni Boží a láskyplném obětí andělů, v podobě lidí i duší kolem mne./ Marcela Abha Kunz- Moje minulost-vzpomínky