i286260064317504275._rsw1280h960_szw1280h960_.jpg

Věříte na uvíznutí duše, zde?

Prokletí temných sil
Prokletí temných sil

Věříte nebo setkali jste se již s formou negací - kletby černé magie? /woodo, satanská kletba.../

Karmické čištění
Karmické čištění
E-mail
Heslo

Moje minulé životy- vzpomínky

066578_56_696208.jpg
I.vzpomínka - Portugalsko, raný středověk a Margarida
Je rok 1326, žiji v Portugalsku.
Jsem chudou ženou v domu jednoho z rybářů, žijeme na okraji útesu, kde můj muž postavil malý domek, vlastně je to z našeho pohledu chatrč, kolem je jen tráva, trochu ušlapané hlíny kolem zápraží, a chatrné dveře jen na zástrčku ze dřeva, uvnitř máme jednu světničku, dvě malá okna, také velice malá a chatrná. U stěny k východu je postel, tak jeden a půl lůžka, jedna deka hrubě tkaná, vypadá to, jako hadr na podlahu dnes používán, ale pro nás je to ta nejteplejší deka, slamník vespod a polštář ze slámy-prostě kus hrubé tkaniny sešitý do tvaru obdélníka a vycpaný slámou, vlastně né senem, dělala jsem to já sama, když muž stavil tuto chatrč, seděla jsem na trávníku a šila z hrubé tkaniny obdélníkový povlak, do něj jsem potom nacpávala suchou trávu, kterou jsme s mužem natrhali už zrána, když slunce jen vycházelo, aby to dobře přes den proschlo a já to mohla použít do vycpání polštáře. Stejným způsobem jsem udělala také slamník, který dal můj muž na hrubou postel, co ji udělal. Ale byli jsme tehdy mladí a šťastní. Postel stála u okna, uprostřed místnosti bylo ohniště s umně udělanými kamny z kamenů, kde jsem dělala jídlo. Muž byl velmi šikovný a uměl mi postavit i pec, kde jsem dělávala placky, bylo-li z čeho.
Uprostřed místnosti byl prostor, u stěny naproti posteli stál stůl s lavicí k sezení a na straně jedna židle, vše vytvořil můj muž. Vedle lavice stála police, velká od země až do výšky asi 1,5 metru s policemi, kde bylo naše nádobí, tři talíře, tři lžíce, pár hrnků, jeden sádlák, a další nádoba s moukou, cukr zde není, ale sůl ano, získávám ji z moře, pak ji prodávám, když jdu do přístavu. Dokonce máme trochu medu, což je veliká vzácnost, dává se na kaši, na nemoci, a mám zde mnoho bylinek, často chodím do okolí sbírat léčivé bylinky na mazání a čaje, chodívám sama, když je muž na moři.
Místnost je tmavá, málo osvětlená, přes den, ale večer, nemáme na mrhání peněz na svíčky, takže mám jen jednu, a moc s ní nesvítíme, když je tma, jdeme spát, tak se to tu dělává. Muž stejně vstává brzy, ještě za tmy, aby vyplouval denně na moře a chytal tam ryby, které pak můžeme prodávat nebo i sami jíst, někdy je úlovek bohatý a my si dokoupíme vše, co potřebujeme, jindy přijede jen s málem, tak tak, že sami máme co jíst.
Muž se jmenuje Joaquim, znamená to, ten, co se na něco zaměřuje, to proto, že jako malý se díval často na moře, stál a stál a hodiny se jen díval na moře-začali mu tak tedy říkat, a já …? Já se jmenuji Margarida, to znamená perla. Podle toho, že moje oči měly barvu tmavých perel, odlesk temného moře, kdo mi toto jméno dal už nevím.
Byla jsem sirotek. Stejně, jako můj Joaquim. Toulala jsem se v kraji snad od mala, lidé mi dávali kousky chleba, ryb a za tvrdou dřinu trochu teplé polévky. Sloužila jsem hned tam a hned jinde, chodívala jsem špinavá, neučesaná a často hladová, tak běžel čas, než mne potkal můj Joaquim. Byl to urostlý chlapec, který mne našel na cestě zaprášené sedící a hladovou, mohlo mi být tak 13 let, kdo ví tady se čas měří jinak, jen to přirovnávám k dnešním dětem. Tak čas běžel a my se potloukali světem a našim krajem. Po mnoha letech se naše city otevřely a on si mne vzal za svou ženu, od pána jsme dostali dokonce kus pozemku, jasně neužitečného, ale našeho, byl to jen písek a v něm trocha trávy dokola jen útes a moře, cestička k moři byla vyšlapaná a dobře udržovaná, náš domeček byl malý, ale pro nás skvělý a útulný, měl kolem kůly, jak na ochranu, tak na sušení prádla a sítí.
Místu, kde žijeme, se říkávalo různě, dnes má název Faro, a je hlavním městem v Algarve, bylo to staré místo, spíše vesnice, než město, jako je tomu dnes. Dříve zde nebyly ani honosné domy, ani to nebyl nijak významný přístav, jen tu a tam zakotvila zde větší loď, v celku klidný kraj pro život. Ale i zde byli páni a kmáni, a my náleželi ke kmánům, tedy chudině, ale nestěžovala jsem si, naopak byla jsem vděčná za to, co máme, můj muž byl hodný, snaživý a pracovitý, sám znal mnoho řemesel, jelikož mnohdy za mládí pomáhal jen za jídlo, byl najímán všude, věděl tedy víc, než jiní muži jeho věku.
Já brzy otěhotněla, milovali jsme se a náš život se zdál být pohádkou, ale jak to už bývá každý pohádkový příběh není takový, jak bychom si přáli. Dokud byl mír a klid, bylo nám skvěle, ale právě, když jsem čekala své první dítě, objevili naši zátoku piráti, byli to nelítostní muži, jež drancovali a sužovali celé pobřeží v okolí, žel chtěli i nás, verbovali muže na loď, mnoho dní jim odmítal, žel nastal čas, kdy pro něj došla tlupa námořních zlodějů a odvlekli jej na loď. Pak se vrátil za mnoho dní, nevím, jak to bylo dlouho, ale náš syn měl už první rok za sebou.
Znovu byl čas léta, slunce bylo vysoko, a loď zrána zakotvila nedaleko v moři, námořníci pak připlouvali na malých bárkách do vesničky. S nimi doplul i můj Joaquim, byl opálený, jasného pohledu, silných paží, ale už to nebyl v duši on, byl opilý, kouřil nějakou vonnou trávu, která z něj udělala trosku, začal být víc mimo tento náš svět, než bylo zdrávo. Také jeho chování se ke mně změnilo, byl hrubý, násilnický a můj život se tím změnil v trápení, bolest a žal. Vítala jsem všechny dny, kdy odcházel, a modlila se, aby se raději nevracel. Tak míjel čas, náš syn rostl a dospíval v muže, mnohokrát jsem za ten čas čekala další děti, ale žel vždy marně, častokrát jsem potratila, a muž si mne úplně přestal vážit, naše komunikace se zhustila jen na hádky, strach a nenávist, nakonec jsem už nevěděla, jak dál..sedávala jsem často u moře, dívávala se na hladinu a myslela na to, že mne vlny houpají a já odnášená mořem jsem na bárce naděje a lásky…jednou, když už to nebylo pro mne k vydržení a muž rozbil doma co se dalo a znovu a znovu mne bil a trýznil, začala jsem utíkat k útesům, dál a dál, a on běžel za mnou svým tápavým krokem se blížil a já prostě a klidně skočila dolů, padala jsem do vln.
Ty se za mnou zase zavřely, jako když otevřete dveře, vejdete a za vámi se zavře…padala jsem níž, a níž, a pak jsem se zhluboka nadechla…voda mi zalívala plíce, strach a úzkost mne pojala, ale to jen na chvíli, možná jen zlomek času..pak, se vše prosvětlilo….kolem dokola byli moji andílci, někdo mne zvedal z vln a já se dívala najednou na své tělo, jež leželo bez vlády na dně moře, vlny si s ním pohrávaly, zvedaly jej ze dna a točily jím v příboji…já tam už nebyla…moji andělé mne doprovázeli ke světlu, ještě jednou jsem se ohlédla na Joaquima a moje duše mu říkala: “Miluji tě a vše ti odpouštím…“ a vznesla jsem se výš a výš, po cestě se ke mně přidávaly jiné a další duše, pak jsem se dostala do brány, veliké a složené z mnoha odstínů barev, tam mi byl ukázán můj právě minulý život na zemi, vše dobré, ale i vše zlé, bylo mi vysvětleno, co smím a co ne, a byla mi ukázána bolest mého syna, když mi házel květiny do moře, cítila jsem každou jeho slzu, cítila jsem i jeho lítost a cítila jsem i jeho nenávist k jeho otci, a toto byl závazek, co jsem musela očistit, ten vznikl, když jsem se rozhodla sama ukončit svou existenci.
Mocná bytost mi vysvětlovala, že toto je mou vinou, a na to jsem neměla právo, a že toto budu muset u syna odčinit a očistit jeho mysl od nenávisti k otci, že jsem svým „Útěkem způsobila bolest“, jež má mnoho důsledků, a jedním z nejhorších je nenávist mezi synem a otcem. Proto jsem musela se jít znovu vzdělávat, a rychle se narodit znovu, abych stihla zmírnit stav komunikace mezi mým tehdy synem a mým milovaným Joaquimem. Není vyšší energie, než samotný tok pravdy. A právě ten musíme beze zbytku následovat. Tak se stalo i mně.
Můj syn si našel dívku svého srdce, a jejich dítětem jsem se stala já, tedy můj duch se rozhodl jít zpět na Zemi, narodit se mé snaše a snažit se urovnávat to, co sám způsobil tím, že jsem předčasně odešla ze života. A tak jsem se narodila, byla jsem znovu dívenka, křehoučká, maličká, ale čilá a na tuto dobu snad velmi přemýšlející a rozumná.

Jak odčinit nový závazek?
Rychlý život Eliza
Odčinit závazek, Karmického bloku, co jsem způsobila svou smrtí, byl jediný úkol mojí duše, proto jsem se musela stihnout narodit ještě za života mého někdejšího muže, a mého někdejšího syna, bylo mi vyšší bytostí doporučeno, jak to celé zvládnout, byl mi naskenován můj nový život v novém těle malé dívenky, jež bude oporou nejen svému otci – mému synovi z minulého života, ale také bude oporou svému nyní dědečkovi – mému někdejšímu muži Joaquimovi.
Psal se rok 1358 a já se za temné noci s úplňkem Měsíce narodila do rodiny mého někdejšího syna Luize a jeho ženy Judit. Byl to nádherný rok, plný hojnosti a dostatku jídla, radosti i slunce. A já rostla a rostla, sem tam jsem potkávala i dědečka, tak jsem říkala mému někdejšímu muži Joaquimovi. Byl to ponurý muž, sehnutý s bílými vlasy, nikdy se nesmál, byl stále jen vážný, zadumaný do své činnosti pletení sítí a mužné práce rybáře. Žil nedaleko svého syna, který si založil svou rodinu, ale moc se nestýkali, protože syn svého otce vinil ze smrti matky, tedy mne v minulém životě, když jsem sama ukončila život ve vlnách moře.
Po tom, co jsem zemřela, se můj muž přestal napájet vínem, přestal kouřit onu zvláštně vonící fajku s tím cizokrajným tabákem, který koupil v dalekém kraji šikmookých lidí na východě. Takže začal být sám, obviňoval se za moji smrt, začal si uvědomovat to, co se stalo, hlavně po mém pohřbu, kdy byly jen květiny vhazovány do moře. Po tom se vzdálil všem lidem, chtěl být jen a jen sám se svou provinilou duší, syn s ním vůbec nemluvil, u mnoho let je po mém pohřbu a já jsem se již narodila a mám radost ze shledání s blízkými, které jsem tak náhle opustila. Moje smrt pro mne nebyla zlá, bylo to vcelku velmi příjemné, když pominu strach ze smrti, který se spouští než se utopíte a zalijí se vám plíce vodou, ale pak je to už dobrý pocit.
Teď jsem miminko, drží mne v náručí moje matka, žena mého syna, jsem spokojená a užívám si svého nového života, vidím nad sebou tvář mého muže Jaoquima, dívá se na mne, a já se usmívám, začínám mít tu správnou radost ze života, směji se na celé kolo a nahlas. Všichni jsou tím udivení, jak reaguji na toho starého morousa, a co on? Začíná se také na mne usmívat, bere mne za ručičku a hladí moje prstíky, naše duše se poznaly, od té doby se častěji a častěji setkával můj muž a můj syn, protože já malá holčička každý den vzpomínám na dědu, volám ho a chci jít za ním, tak se postupem času ohlazují živé bolesti těch dvou mužů, až dojde k tomu, že se spolu začnou pomalu bavit, jen tak, aby řeč nestála, mám rok za rokem víc řečí, víc možností ke komunikaci, povídám si často s tátou, ale i s mámou, často mne vodí k mému pro ně „protivnému a nerudnému muži“, k mému dědečkovi v tomto bytí, povídáme si spolu, vzpomíná na babičku, na ženu co tak moc miloval, povídá mi o ní a já poslouchám a hraji si s dřevěnou lodičkou na kraji moře, když děda vytahuje sítě z bárky, aby je čistil a spravoval. Rok za rokem jde a já jsem už 13 letá dívenka, pomáhám jim všem jak se dá na malou holku. Mám na starosti domácnost, sbírání bylin, ale i na pláži šnečků, které pak maminka dělá se skvělou omáčkou, jíme ji s plackovým chlebem, dělaným na plotně.
Tak míjí den za dnem, denně chodím za dědou, pomáhám mu se sítěmi, se sušením ryb a někdy i na trhu je prodávat, povídá mi, jako dnes o babičce, jak také tak prodávala, a já na to: „ já vím, byla jsem tu snad stokrát, tady jsem měla ryby od tebe, tady ležely troky, tady pak do kapsáře jsem si dávala penízky, a nakonec dne jsem šla a koupila si trochu mouky, mléka nebo medu, či ovoce.“ Všimla jsem si, jak němě stál a poslouchal mne, jako bych byla přízrak, a tak jsem se rozpovídala dál: „býval jsi dlouho na moři, náš syn byl se mnou a chodili jsme na bylinky, ty jsem pak také prodávala zde na tržnici, a ty jsi pak večer přišel domů s úlovkem pro nás k večeři - platýze jsi miloval, dělala jsem ho na šalvěji a másle, voněla pak celá chýše, jaká to byla dobrota“, odmlčela jsem se.
Děda se na mne díval zakalenýma očima plnýma slz. Poprvé jsem jej viděla plakat. „Kdo jsi Elízo, kdo doopravdy jsi?“, vysypal ze sebe, a pak začal prosit Boha o pomoc, aby z něj smysl tu vinu, co cítil dlouhá léta za smrt své ženy. Mlčela jsem, a jen se na něj dívala, mám splněno. Vrátil se ke zdrojové energii láskyplného toku, pokorný a v lásce k Bohu, o to šlo. Smíření. Sám se sebou, smířený s tím, co jsem já v minulosti udělala, co by jeho žena plná neštěstí. Moje pozornost se tak mohla obrátit na to, aby se můj otec a můj dědeček začali spolu bavit a odpustili si.
Toho dne jsme odešli brzy domů, děda mne odvedl a zbytek dne byl u moře a modlil se k bohu moře, prosil za mou duši, za odpuštění i mezi námi dvěma, což bylo skvělé. A můj otec mezitím stále uzavřený, myslel na mne a na matku, donesl toho dne dost ryb a dost vajec, medu a nějakých dobrot z trhu, když šel domů. Měli jsme tehdy docela hostinu, jedla jsem podivné ovoce, cizokrajné, to u nás prý neroste, pak přišel večer i děda, šel rovnou za tátou, poděkoval mu za to, že smí s námi být, a můj otec, se usmál a řekl mu: „ matka tě milovala a tys jí ublížil, ona ti už asi odpustila, proto nám Bůh dal Elízu, proto je na ni tak podobná, a tak i já ti táto odpouštím.
Smíš k nám přijít kdykoli, nakonec naučil jsi mne všemu, co znám, posaď se a jez.“ Usmál se a ukázal dědovi na židli u stolu, já se smála a tleskala rukama, tím byly moje hlavní úkoly duše zcela splněny pro tuto inkarnaci, a můj další život pak plynul běžně, dospěla jsem, vdala se, měla další děti a prožila tak správně svou inkarnaci, až do mojí smrti v roce 1400, kdy jsem zemřela při nemoci srdce, steskem po mém manželovi, který zemřel na moři při lovu ryb. Tento život jsem prožila zcela běžným způsobem a s vědomím, že žiji za odměnu v bázni Boží a láskyplném obětí andělů, v podobě lidí i duší kolem mne./ Marcela Abha Kunz- Moje minulost-vzpomínky
f860fe4-87256-maxresdefault-1-658x900-fit.jpg
3. vhled do mé minulosti:

Jih Anglie je rok 1126
Jsem Elizabeth Tholová, chudá a samotná vyrostla jsem uprostřed přírody a lesů v jihovýchodní části naší Anglie, nevím kdy jsem se narodila, ani kdo byli moji rodiče, lesník mi dává někdy jídlo ke krmelci, jako zvěři, našla jsem si domov v lesním porostu-udělala jsem si tam malý koutek pro spaní, později jsem si vytvořila svýma rukama malinkou chýši, jen aby do ní nepršelo, nadýchám si tam a je mi v ní dobře, žiji si ten svůj život v míru a lásce přírody, chodí ke mně později lidé pro rady a bylinky, čaje a různé lektvary a kapky, či masti na rány, nedaleko mi dokonce mladý muž se svou rodinou postavili chýši, o dvou prostorách, v jedné ležím a vařím si, a druhou mám pro bylinky, jsou to milí lidé, nevyhánějí mne a dávají mi dokonce vše potřebné pro život, já jim platím bylinkami a oni je pak mohou prodávat dál, byly to krásné časy uprostřed lesa…žel je mnoho takových, co se mne bojí, říkají, že mluvím s ďáblem, že jen on mne musel naučit léčit to, na co jinde lidé umírají, ale jen já vím, že příroda má léky na vše, co naše tělo sužuje, pomohla jsem jedné ženě, co měla vidiny, co byla podle jiných šílená, u mne byla nějaký čas a uzdravila se, její stavy úzkostí a strachu zmizely, její vidění zmizela, pak pro mne došli drábi, že jsem čarodějka…nevěděla jsem, co to je ani co ode mne chtějí…


Dnes jsem v temné kopce, sedím schoulená na mokré zatuchlé slámě, všude kolem mne je pach ztuchliny, hniloby a výkalů. Sedím s nohama skrčenýma a schoulenýma pod hrubou kytlicí, roztrhanou v cáry, moje tělo je ještě mladé, dlouhé hebké vlasy jsou zcuchány, smrdí a celá páchnu, jako sklepení, kde jsem, hrdlo se mi stahuje a strach je možné i krájet…bojím se hrozně moc…bili mne a mučili, bolí mne celé moje tělo, asi mám horečku, protože vidím rozmazaně a hrdlo se mi stahuje do lítosti nad sebou i nad celým světem, kde žiji…proč jsou lidé tak zlí? Vždyť přeci pomáhám, jen bylinkami, co nacházím venku , znám rady a dělám lektvary, které pomáhají od bolestí, zánětů a umím rozmlouvat s přírodou a jinými bytostmi, rozumím řeči zvířat, lidí a to se nelíbí naší církvi…jsem kacířka, nadávají mi do čarodějnic…dali mne včera do klece s vlky, ti ale o mne nejevili zájem, tak mne navíc začali zahřívat a tak jsme byly označená za čarodějnici, že vládnu silami satana…ani vlci mne nechtějí jíst a já je prý očarovala… co mám dodat víc…tak tu čekám na den popravy nebo dalšího výslechu, už mne 3x vyslýchali ti údajní Boží kněží, ale vím, že opravdový Stvořitel toto nechce, vím to.
Mluvím s ním denně ve své mysli, v mých snech mi ukazuje, jak se má správně žít, co se smí a co ne, a jak mám léčit lidi, ale když jsem to říkala při výslechu, křičel na mne kněz, že jsem se z ďáblem spolčila, že on je kněz a Boha neslyší, že proto dal Bůh nám lidem Bibli a svaté písmo, abychom podle něj žili a né, že bude mluvit s kýmkoli, natož s takovou jako jsem já..potom mne bili, připoutali ke kládě, sundali mi šaty a ohmatávali mne po celém těle několikrát, aby prý zjistili ve které části je ve mně satan, a pak…pak mne znásilnili, oni kněží, prý vymítání ďábla ze všech koutů mého těla+oni tím prý nehřeší, oni jsou pod ochranou Boha…a co já křičící a trpící?...já nejsem pod ochranou Boží??? Proč oni ano a já ne??? Proč mne vůbec pronásledovali? Jen jsem pomohla několika lidem se uzdravit, pili jen čaj ode mne, dělali co jsem jim říkala, aby se jejich tělo zbavilo škodlivin a jen se vyčistilo od zánětů a zlosti…přemýšlím a stále stažená strachem čekám, kdy se ozvou těžké dveře a kdy mne zase odvedou…proč??? Ptám se Boha…proč musím toto zakusit?....
Strach…hrozná nízká emoce, plná bolestí, předsudků a nemohoucnosti, oslabuje, otupuje smysly a brání mi být silnou a čelit rozumem a myslí a duší tomu, co se děje kolem mne i se mnou…jsem odsouzenec na smrt, nechce se mi už čekat, ale nic jiného mi nezbývá…slyším hlasy…
..blíží se chodbou ke mně…přichází už pro mne, ano jsou tu. Otevírají se dveře, vchází dva mniši, berou moje zesláblé tělo pod pažemi a vlečou mne temnou chodbou ven, smějí se mi…něco říkají, ale já je už jen slabě slyším…bolest mi zatemňuje mysl…vlečou mne k hranici, upevňují na ní ke kůlu a pomazávají mne smolou, všude kolem jsou lidé, bojí se mne…uhýbali když jsem byla vlečená, otáčejí se ode mne, mají strach se na mne jen příjemně podívat, aby je také nenařkli, že ke mně patří…chápu je a odpouštím jim všem…stojím už na hranici, svázaná na nohou, v pase i kolem krku, celá jsem od smůly, dole vidím muže, stojí a modlí se za mne, bijí ho…prosí nahlas Boha o pomoc a spasení našich duší, ano je to on…je to můj vysněný manžel…vždycky byl zajedno se mnou, znal přírodu, její zákony stejně jako já…žil nedaleko, pomohla jsem jeho mámě i sestře, znal mne ví jaká jsem…jeho oči se naposled střetly s mými…kouř stoupá kolem mne, vše tu pálí…přestávám cítit…milosrdný kouř mne uspává…bolest pomíjí, byla šílená, vleklá a ostrá, pálivá až do morku kostí, vše najednou utichá…kolem mne je neskutečné světlo, jdu k němu a spolu se mnou mnoho bytostí, jež mne provází, stoupám výš a výš, dívám se dolů na své tělo…hoří a je samý plamen a najednou je zde u mne i můj vysněný ….naše jemná těla se proplétají a v radosti stoupáme spolu k výš..jsme už doma u cíle, je zde i přechod do vícero bran, kudy asi půjdeme my, pomyslím si, ale v mžiku mám i odpověď…tady jdeš a bytost mi ukazuje směr, kam mám plout se svým jemným a zářivým tělem…jsi Boží stvoření a tvůj život byl dobrý, proto se smíš nachystat na další svůj život, zase dole na Zemi, najdeme ti tentokráte jinou rodinu, budeš mít plnou hojnost, a stále ale budeš pomáhat druhým, budeš mít to, o čem jsi snila a nezapomínej jsi zde jen pro dobro, pro léčení těl jiných, naučíš se najít slabá místa těchto těl, a umožníš nám sestavit dokonalejší formy pro těla fyzické hmoty, pomůžeš tím i ostatním lidem, budeš léčit energií, nikomu o ní nic nebudeš říkat, zapomeň na bolest, na nepravosti, toto vše již bylo nyní půjdeš do jiné oblasti narodíš se do horské oblasti do bohaté rodiny, kde budeš pomáhat ničit kletby rodu a pomáhat a učit lidi žít v souladu s přírodou, budeš mít pozemskou moc i sílu vše přetvořit, a to z pozice pozemské moci. Tvůj duch je silným a posílen minulým utrpením bude ještě více moudřet a své poznání budeš uplatňovat do pozemského života.
Najednou kolem mne byla mlha růžovo modré barvy, teplo a vnitřní klid a mír zavalil mne celou, všichni se někam ztratili, nikdo nikde jen rajská hudba, vnitřní mír a moje duše….odpočívám na věčnosti a čekám na vhodnou dárkyni mého života…jsem v krásném prostředí, nic nepotřebuji, jsem lehká, mám vše jakoby najednou zde, mohu být kdekoli najednou, prohlédnout si cokoli a kohokoli, a tak se dívám na modlící, na všechny ty, co se za mne modlí, sleduji všechny ty, co mi škodili, sleduji také to, co mne to má naučit, a dívám se také na to, jak se mám já sama zachovat v budoucnu v takových situacích-mám tu rozbor minulého bytí s poučeními a možnostmi mých reakcí, jsem zde v míru a bez stresu a zloby, cítím jen obrovskou lásku, ta je všude kolem mne…a najednou mi vyvstane obraz místa, ženy i nového domova…nějak mne zahaluje tma, letím světelnou branou dolů…ano jdu se znovu narodit a vím, že Bůh je stále se mnou…děkuji-je moje jediná myšlenka, děkuji za tuto možnost se znovu narodit, jen mi prosím stále pomáhej, miluji tě a děkuji ti.
Lucrezia.jpg
2. vhled do minulosti- Lucrezia de Borgia

…je rok 1480 27. Duben, jsem malé miminko, sotva narozené - dívenka, ležím v menší kolébce v rohu místnosti, je temno, kolem mne je dost ruchu, na velké posteli leží moje matka Vannozza - služebnice Rodriga de Borja, španělského šlechtice, tehdejšího kardinála a pozdějšího papeže Alexandra VI. mého otce, ten jde nyní ke mně, bere mne do náruče a odnáší mne, dívám se a chce se mi plakat, cítím jeho pach, vůni kadidla, co kolem mne houstne v dýmu, jsme ve velikém prostoru, můj otec mne drží stále v náručí směje se na mne, něco latinsky říká a sám mne křtí, nabírá vodu z křtitelnice a polévá mi hlavu, já křičím studí mne to…(tototeď cítím, a toto vnímám a nacítila jsem, když jedu po své energetické šnůře tohoto života v minulosti)
…můj duch je čistý, volný a všude kolem mne jsou andílci, já je vidím stále, potom jde otec se mnou zpět k mojí matce, děkuje jí a dává mne do její náruče, cítím její vůni a teplý prs, saji mléko a pomalu u toho usínám, stále mi opakují do ucha Lukrécie, krásná moje Lukrécie.
Žijeme v Itálii, patřím do rodiny papeže, mám bratry Juana, Gioffreho a Cesareho s tím si nejvíce rozumím, jsme jako jeden, rozumí mi a já jemu, možná až moc podle ostatních lidí se naše náklonnost nehodí pro sourozence, ale nemohu si pomoci, miluji ho.
Papež Alexander VI. - můj otec, má velikou moc, a s matkou má další 3 syny-všichni jsme nemanželskými dětmi, ale i tak jsme silnými s vlivem a mocí, díky našemu otci. Já jsem jen dívka, kterou se snaží vychovávat v duchu bázně boží, ano jsem i já věřící, miluji našeho Pána, modlím se a jsem vcelku poslušnou , ale i svéhlavou dívenkou, je mi jen 14 let, čas letí, jak Bůh dovolí.
Máme se dobře, jsme vážení lidé, i když matka není uznávána mezi místní šlechtou, ale otci si nikdo nedovolí odporovat, nejsem zde sama, mám i bratry, ti mezi sebou stále soupeří o moc, sílu i otcovu přízeň, ale nejbližší je mi můj milovaný otec, také bratr Cesare, myslím, že jej mám moc a moc ráda, mám vše, co si dívka mého vysokého postavení může přát, žel jen dočasně, jsem jen „obchodní artikl“ pro mého otce, potřebuje-li spojenectví se silným rodem šlechtice-je starý, nechutný a hrubých chování i mravů…nenávidím jej, páchne vínem, pivem a špínou, ale protože můj otec si to přeje stávám se jeho ženou…špatný život, neštěstí, bitky, mlácení a znásilnění v denním pořádku, až dojel můj milovaný bratříček podívat se na mne, také se mu stýskalo, jako mně, miluji ho a on mne, celou svou duší, a každým kouskem svého těla, vše se děje jakoby najednou…uviděl moje „štěstí“ na tomto místě, také moje modřiny a potlučenou tvář a modřiny na mém klíně, stehnech a poznal můj strach, prosila jsem ho, aby otci domluvil a vzal mne zpět do Říma, souhlasil a také to udělal, vlastním díky manželovi mnoho dalších panství, odjíždím na jeden zámek, je na severu od Říma v Toskánsku, zde se uchyluji k životu ve zdánlivé samotě a v péči svého bratříčka Cesara, je úžasný, smějeme se spolu, čteme a píšeme si básně, je milý, něžným mužem a miluje mne celou svou bytostí, podle někoho je to incest, ale nám to nevadí, jsme zde šťastni, mezitím odjíždí Cesare za otcem a oroduje za můj rozvod a moji volnost, vše se zdaří.
Dál žiji v poklidu mého hrádku na kopci nedaleko nynější Perudgie, jsem zde váženou šlechtičnou a mocnou dámou, sice mne všichni nenávidí, ale bojí se zakročit proti tomu, jak zde žiji se svým bratrem. Cítím, že je mi to zcela fuk, ano porušuji všechna pravidla, ano a to vše, kvůli lásce duše, cítím spříznění, jsme jako magnety a nejde mi nic ovládnout, jakmile je Cesare v mé blízkosti. On to cítí ještě silněji, je mnou přímo posedlý, miluje mne v každém směru a náš syn je toho i důkazem, a právě toto lidem vadí, ale já se nebojím, jsem mocná, stojí za mnou velice mocný muž, samotný vládce všech věřících a zástupce Boha na zemi, samotný papež, nakonec i ten mne miluje a je mým otcem, sice mne používá pro své záměry, jak ovládnout svět, ale vím, že stojí při mně a díky jemu, jsem mocná a smím vše.
Jsem spokojená, brzy budu volná a statky mého manžela propadnou mně a majetkům církve, můj otec se mne tedy zastal, ale již za pár dní po rozvodu zase plánuje, komu budu dána a do čí postele mne odloží a s jakým prospěchem pro moc to bude, zlobím se na něj za to, jsem vzteklá a odmítám se tomu znovu přizpůsobit. Začínám se příčit a stranit vší politice, nechci se znovu vdát za šlechtice, co nemají ani mozek, ani snahu být mužem, co zvládne vládnout mně i všem spojeneckým vojskům, chci žít s Cesarem, ale toho otec jmenuje kardinálem a později také arcibiskupem, staví jej do politiky a posílá co nejdále ode mne, neustálé rozbroje v Itálii jsou na denním pořádku, ano už je určeno, vdám se znovu za jednoho z vysoké šlechty tentokrát hrabě Aragonský, tento muž se mi velmi líbil a já se do něj zamilovala, žel můj bratr Cesare ho za to začal nenávidět a později ho nechal zabít, po tomto incidentu jsem odjela do hor do klidu v Nepi, zlobila jsem se i na Cesara, jednu dobu vím, že jsem jej dokonce nenáviděla a odmítala s ním i mluvit, nechtěla jsem jej ani vidět, byl šílený vztekem, nesnášel moje odmítání a vrtochy, jak tomu říkal. V Nepi jsem držela smutek za svou lásku, již zabil můj milovaný bratr Cesare, žila jsem v modlitbách a bázni Boží, začala jsem pomáhat lidem, říkali mi tam „milosrdná“, a já si zvykala na samotu a měla v úmyslu odejít do kláštera…myslela jsem, že již budu mít klid od všech a všeho a budu jen se svým dítětem a s Bohem, ale otec mi zvolil dalšího muže, tentokráte to byl princ Alfons d´Este, vdali mne v zastoupení, bylo to 1.září 1501 ve Ferraře. Oslavy byly velmi bujaré, já se jich účastnila jen spoře, svatba v zastoupení mi nedovolovala být přítomná v Římě, takže vím jen z doslechu, jak veselí se zapsalo do paměti lidí, jako „ples kurtizán“.
Můj nový manžel mne miloval, starala jsem se o umění, knihy vzdělanost a básníky, vše, co bylo tehdy v módě. Brzy po svatbě jsem opět otěhotněla, nebylo to zcela běžně nošené dítě, měla jsem potíže v průběhu těhotenství, bába mne varovala, žel měla pravdu, porod byl dlouhý, vyčerpávající a dítě zemřelo, netuším čí to byla vina, ale Bůh tak rozhodl řekl můj otec při jeho pohřbu. Byla jsem smutná a zlomená žena, nikdo na ne nebral zřetel, ale nakonec jsem odpustila i svému bratrovi Cesaremu, byla jsem ale odměřená a nechtěla jsem přijmout jeho náruč, nevěřila jsem mu, a vlastně asi jsem mu ani nedokázala odpustit, že mi zabil milovaného manžela Pedra Caldese. Nyní jsem už byla znovu vdána, dítě nám zemřelo a já smutnila. Odjela jsem na své sídlo po druhém muži a tam jsem se znovu snažila dostat do pohody, chtěla jsem odejít do kláštera, ale žel nebylo mi to dovoleno, jezdil tam často můj bratr Cesare, litoval a snažil se být mi oporou, já se však stáhla do ústraní, mimo společnost i mimo manžela, až za nějaký čas mne můj muž přijel navštívit zde na hrad v horách, milovali jsme se vášnivě a celou noc, na začátku roku pak zde vypukl mor, odjela jsem tedy do Reggie, zde se narodil můj syn Alessandro, byl slabým a brzy na to zemřel. Znovu jsem se vzpamatovávala z ran osudu, uchýlila jsem se k modlitbám a prosila Pána o odpuštění za všechny moje hříchy, asi se smiloval, protože 3 roky na to se mi narodil zdravý dědic trůnu Ercole, v tomto čase již se mnou směl žít také můj nejstarší syn Giovani, který byl povolán ke dvoru. Po celou dobu jsem se věnovala zbožným věcem, umění a pomoci potřebným, pomáhala jsem, kde to jen šlo, i přes to, že naše území se zmítalo ve válce s Francií. Snad i proto jsem založila několik hospiců, táborů pro raněné i klášter v San Bernardinu, měla jsem osm dětí, několik z nich mi Bůh vzal, některé vyrůstaly jistý čas mimo mne a jen 3 z nich byly se mnou stále, po porodu poslední dcery jsem 24. června 1519 zemřela ve Ferraře.
A důsledky tehdejšího života řeším až do dnešních dnů, jak? Jednoduše povím vám příběh prolínající se s tím mým minulým výše popisovaným, po celý svůj život jsem řešila vztahy s muži, mými partnery, když jsem si později vše dala dohromady, vyšlo mi zcela stejný počet mých partnerů, jako ve výše popisovaném příběhu, můj první partner s nímž jsme se chtěli také vzít z čistého citu lásky, jednoduše zemřel-autonehoda, můj další muž ode mne odešel díky nevhodnosti a nerovnosti vzdělání a společenského postavení - já pocházím ze šlechtické větve, on z rodiny zločinného otce, navíc můj otec - tehdy kriminalista, zatkl jeho otce – tehdy zločince, aniž jsme to oba věděli vzali jsme se, po svatbě to obojí rodiče velmi těžce nesli a můj muž utekl do zahraničí před odpovědností svých dluhů a přenechal je mně, tak jsme byli v zastoupení rozvedeni, a já opět již s dětmi byla sama a můj další partner byl na cestě, žel zjistila jsem až po donuceném sňatku-nátlaku jeho nábožensky založené rodiny, že to je násilník, pod návykovými látkami, a že život s ním je mi peklem na zemi, zažila jsem s ním stejné hrůzy a násilnosti, jako když jsem byla Lucrezií a on jedním ze šlechticů papežem mi vybraných, v té době jsem žel také přišla o 4 děti už ve svém lůně, pak byl znovu rozvod a objevil se další muž, vzali jsme se, měli posledního syna a skoro jsem zemřela, když brzy po narození syna jsem onemocněla rakovinou, jen díky mé síle a se svolením zdrojové energie jsem se zcela uzdravila, žiji nyní sama a věnuji se pomoci lidem, s posledním mužem jsme také rozvedeni-odešel, když jsem byla nemocná rakovinou a lékaři mi konstatovali jen 3 týdny života, zanechal mne i s dětmi zcela bez prostředků a opět s dluhy, ale i z toho jsem se dostala, ale abych vám osvětlila onen karmický bod shodný s Lukrezií de Borgia, několik let po rozvodu jsem nastoupila do firmy s Italským majitelem, zabíhala jsem mu ji a jeli jsme „pracovně do Itálie“, kdy jsme spali na jeho zámku v Toskánsku-město jmenovat raději nebudu, hrad stojí na skále, nedaleko městečka, dnes slouží jako hotel a má samozřejmě soukromou část, kde žije rodina majitelů.
Byla jsem zde velice váženým hostem, majitel mne představil, jako svou budoucí ženu, o čemž jsem neměla, ani tušení –Italsky neumím dobře, takže mi byl přidělen osobní pokoj, a když jsem se podívala, co bylo nade dveřmi napsáno, stálo tam starodávným písmem Lucrezia de Borgia. Pokoj byl nevelký, s ale menším balkonem u jednoho okna a s velkou terasou z druhého okna, výhled byl na moře a do nádvoří, kde dnes je letní posezení pro hosty hotelu, vchod do mého pokoje byl zvlášť a vedl přímo z nádvoří, pokoj byl starobyle zařízen, s obrazem Lucrezie přes celou zeď, postel byla také původní, jak mi bylo řečeno, jen matrace, a povlečení s peřinami bylo nové, vše bylo v barokním dřevěném stylu, a to včetně truhel na oděvy, další vybavení bylo také původní s přidáním dnešních vymožeností, jako je televize, rádio, ústřední topení a koupelna, vše bylo ve stylu dřeva a v barvě nachové, a to včetně nebes u postele. U pokoje stál můj osobní sluha, čímž obsluha byla zcela dokonalá. Čekala mne večeře s rodinou mého tehdejšího šéfa, kde na mou počest byly otevřeny láhve 400 let starého vína, luxusní jídla na stole a rodinná hostina trvající několik hodin, na jejímž konci mne čekalo překvapení – žádost o ruku s klečícím mým šéfem, nic jsem nechápala, až dnes, kdy pracuji s karmickou očistou a vím, že šlo o dorovnání energií dávno minulých dob, beru věci trochu jinak a s nadhledem. Ano, v tomto pokoji jsem žila, jako žena jednoho ze svých 4 manželů, v tomto hradu jsem byla paní a všichni, s nimiž jsem se zde setkala, byť na krátký čas to věděli a znali mou duši, všichni jsme zde se setkali pro dorovnání některých energetických bolístek, nevyřčených slov, či naopak dokončených vztahových komunikací.
Jen pro dokončení příběhu, toho muže jsem odmítla, a on to vzal s gentlemanským náhledem šlechtice a do dnes jsme dobrými přáteli, dorovnali jsme vztahy, ujasnili si pocity a pochopili jeden druhého bez negativních emocí, a o tom to celé bylo i u mne, jednali jsme oba v souladu se zákonitostmi vesmíru, a tak jsme nevytvořili nový závazek do budoucnosti, a podařilo se nám dorovnat závazek z naší společné minulosti. Z hradu i toho místa jsem odjížděla spokojená a zcela jako jiný člověk, byla jsem energeticky volná a jeden ze závazků byl pro nás dořešen.
léčba+energie orgánů-čakry..jpg
Diagnostika energií těla
Diagnostika energií těla
Ze 13 na dotaz-DSCN0775.jpg
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one